MACECHY. MRCHY, NEBO OBĚTI?

Macecha je ošklivé slovo. Ještě horší než tchyně. Zatímco o tchyních se vyprávějí vtipy, macechy jsou odedávna spojovány s týráním nebohých dětí, které se jim dostaly do spárů. Je čas na jejich rehabilitaci.

MF DNES - - TÉMA - [email protected]

Macechou je dnes kdekdo. A každá slečna má před sebou velkou pravděpodobnost, že v nějaké životní etapě macechou bude. Počítejme. V Česku se rozpadá polovina manželství. Většina z nich má děti. Většina rozvedených lidí si najde nového partnera. Navíc se spousta dětí rodí nesezdaným párům, které se taky časem rozpárují a pak zase spárují s někým jiným. Mít kromě vlastních rodičů i nějakého rodiče navíc je běžné, nemálo dětí dokonce pozná nevlastních rodičů postupně několik.

Dřív byla macechou zpravidla nazývána žena, která si vzala vdovce s dětmi. Pak vznikly nové druhy. Macechy víkendové, macechy týdenní či dvoutýdenní – podle toho, jak se mění pobyt dítěte ve střídavé péči, pramacechy. Být macechou se stalo normální, a je tedy třeba zapomenout na lidovou píseň, kde zní věty jako: „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče.“Jestli něco teče, tak spíše slzy a pot macech, protože být macechou je těžká pozice. Zkusme se do ní na chvíli vžít.

Tváří se to nasupeně, neodpovídá to na otázky, co dva týdny se to k vám na čtrnáct dnů nastěhuje s velkým batohem. Je to dítě vašeho partnera. Dítě ve střídavé péči. Usmíváte se, kmitáte, servírujete, vymýšlíte aktivity, jen aby nebylo znát, že se těšíte na těch dalších čtrnáct dnů, kdy tu nebude. Kdy zase bude klid. Nemůžete to nikomu říct, natož kamarádce či nedejbože matce, protože byste hned slyšela: Jo, holka, máš, co jsi chtěla. Já ti to říkala. Tak už víš, co to je vzít si mužského s dítětem?

Neuslyšíte: Chudinko malá, to musí být strašně těžké, mít doma cizí děcko, které tě beztak nemá rádo a kdovíco o tobě od své matky slyší. Když už, tak nanejvýš zazní otázka: Jak s ním vycházíš?

Povinná odpověď: Skvěle. Je úžasné. Vždyť je to dítě mého miláčka, takže ho samozřejmě miluju stejně jako jeho. Pokaždé se těším, až přijde. Blbneme, řádíme, jsme skvělí parťáci. Máme mimořádně pěkný vztah.

Uf. Konečně je to pryč. Dva stilnoxy na spaní a trochu vína, ať se z toho vzpamatuju. Protože za dva týdny to tu bude zase. Když to tu je, nemůžu si dát k televizi ani dvojku. Řeklo to matce, že každý večer piju víno, a ta při předávce muži oznámila, že si nepřeje, aby její dítě trávilo čas s alkoholičkou.

Tak teď jsme si zahráli na macechu střídavou.

KOLIK TÉ PANÍ JE?

Existují i pramacechy. Taky pořádně těžká pozice. Objevily se jako důsledek faktu, že se dožíváme čím dál vyššího věku v dobré kondici, a tudíž navazujeme nové vztahy v době, kdy dřív lidé už jen čekali na smrt. Čím dál častěji se tedy stává, že macechu získá dospělý jedinec. Zkrátka mu rozvedený či ovdovělý otec v seniorském věku jednoho dne oznámí, že si našel partnerku.

Že o nic nejde? Že je dospělým lidem jedno, s kým jejich rodiče žijí, ba že jim dokonce novou pozdní lásku chválí? Ne, ne. Proč s ním ta paní je? Co od něj čeká? Kolik jí je? Je mladší? No tak to jde po tátově baráku, to je jasné, proč by jinak trávila čas s dědkem? Táto, není ti to blbé, vždyť je to teprve pět let, co máma zemřela, co by na to řekla, že sis přivedl domů ženskou? Vy spolu budete normálně bydlet? Nový život v sedmdesáti? No, tati...

Taková pramacecha vůbec neví, co dělat. Snažit se stýkat s partnerovou rodinou? Vždyť to jsou dospělí lidé, kteří mají svůj život. Má se do něj vměšovat? Zvát je na obědy, nabízet pohlídání vnoučat? Vždyť to nejsou její vnoučata, je pro ně cizí ženská. Nebudou to brát tak, že se jim vnucuje? Stojí vůbec o kontakt s ní?

Dalším druhem jsou macechy víkendové neboli občasné. Zdánlivě jde o nejjednodušší pozici, tedy o případy, kdy otec na častém setkávání se svým potomkem příliš nebazíruje a vídají se jen sem tam – o některých víkendech. Často si dělají vlastní program a macechu do něj nezatahují.

Nástrahou této pozice je, že macecha si ji nevychutnává, nýbrž se užírá pochybnostmi. Proč mě partner se svým děckem dostatečně neseznamuje? Ono proti mně něco má? On mi nevěří, že jsem schopna se o něj postarat? Myslí to se mnou vůbec vážně, když se mezi dítětem a mnou nesnaží vybudovat vztah? Nebo proti mně něco má jeho bývalá? Nechce, abych se s dítětem stýkala? A on jí v tom vyhovuje? Mám se ho na to zeptat? Proč nás vlastně s bývalkou neseznámil?

PŘECE NEJSEM TETA

Hodně zajímavé je hledat něco, co souvisí s macechami, na různých internetových diskusních fórech. Je to mazec. Samé pochybnosti, nářky, pocity křivdy a beznaděje.

Dámy popisují nejrůznější formy macešství. Od občasného kontaktu s partnerovými dětmi přes případy, kdy je partner vdovec či má děti ve své péči a ony jim v podstatě nahradily matku, až po situace, kdy si macechy přivedly do vztahu i děti vlastní nebo se jim narodilo s novým partnerem dítě další, tedy konkurence pro děti ze vztahu předešlého.

Čteme tam tyto otázky: Jak mě má partnerovo dítě oslovovat? Má mi říkat teto? Nejsem

žádná teta. Oslovovat mě jménem? Co pro něj jsem? Kamarádka? Tatínkova kamarádka? Konkurence? Macecha? Mrcha, která kdyby nebyla, možná by máma a táta žili spolu jako dřív?

Jak se mám chovat? Mám se snažit dítě objímat, dávat mu najevo, že ho mám ráda? Můžu ho seřvat, když se chová jako spratek?

Objevují se líčení naprosto konkrétních situací. Třeba té, kdy macecha popisuje, jak se v noci milovala se svým mužem, zatímco v horním patře rozlehlého domu spala jeho čtrnáctiletá dcera, která tam tráví každý druhý víkend. Dáma popisuje průběh akce dosti podrobně, u čehož nemusíme být, zmiňme tedy jen fázi textu, kde líčí, že oba měli zavřené oči, přičemž se jí zdálo, že je cosi v nepořádku. Otevřela oči a spatřila, jak se nad ně naklání čtrnáctiletá dcera jejího partnera a klidným hlasem říká: Jen si užij, tati, ale doufám, že nebudete mít dítě. Pisatelka uvádí, že dodnes přemítá, jak dlouho dívka v pokoji byla, nicméně od té doby ví, že ložnice se mají zamykat.

Dočteme se i o tom, jak jistá dáma pracující v bance celé dopoledne s kolegyněmi pátrala, co v pobočce finančního ústavu tak páchne. Přišel správce budovy, zkoumal odpady v kuchyňce a na toaletě, vynesl všechny odpadkové koše. Zdroj nebyl objeven. Při odchodu na oběd si dámy uvědomily, že pach jde s nimi. Zdroj se našel – v kabátu dotyčné. Psí hovínko. Tedy, přesněji, nebylo malé, protože má doma labradora. Kdopak ho tam asi dal, když u ní tu noc přespala dcera jejího muže?

Dohledat se dá i dotaz macechy, která žádá o radu, co si počít, když jí bývalá žena jejího muže poslala mail, že si nepřeje, aby na jejího syna sahala. Trvá na tom, aby se ho při pobytech u táty dotýkal pouze táta, ne jeho nová partnerka. Matka vypisuje v mailu všechny představitelné formy doteků, nejen při umývání, ale i při oblékání, dokonce zmiňuje, že žádá, aby synovi i jídlo podával výhradně otec. Pro upřesnění, synovi je sedm let.

A tak ještě jeden příběh nalezený na jednom webu pro maminky.

„Děvko, děvko,“volal na přítelkyni svého otce jeho pětiletý syn.

„Slyšel jsi to? On mi říká děvko?“

„Já mu řeknu, ať toho nechá. Nezlob se. To víš, bývalá s ním asi o tobě doma někdy mluví...“

JÁ, TŘETÍ RODIČ

Trable lidí, kteří se dostali do pozice nevlastních rodičů, přiměly Kamilu Petrovskou k vytvoření speciální organizace. Pracovala v oblasti vzdělávání, psychologie a navíc sama ví, jaké to je, stát se nevlastním rodičem. Takže založila Asociaci třetích rodičů, provozuje webové stránky Třetí rodič, brzy jí vyjde kniha. Ale především je vynálezkyní termínu třetí rodič.

„Dlouho jsem přemýšlela, jak nás vlastně nazývat. Chtěla jsem se vyhnout negativním výrazům jako macecha nebo otčím. Lidé totiž často nevědí, jak se označit. Přijdou někam s partnerkou či partnerem a jeho dítětem, představují se a nevědí: jsem macecha, otčím, nevlastní rodič? Výraz třetí rodič mi připadal přijatelnější a setkávám se s tím, že ho lidé začínají používat,“vysvětluje.

Označení třetí rodič se ujalo možná i proto, že ho mohou používat ženy i muži. Zkrátka je univerzální. Ale my tady celou dobu rozebíráme třetí rodičovství jen z pohledu žen, macech. Nebudou se pánové cítit opomíjeni? Neměli by. Jejich chyba. Vždyť se na těch různých diskusních fórech se svými pocity svěřují převážně ženy. Znamená to, že muži k roli nevlastních otců přistupují jinak?

„Tu otázku si taky kladu,“říká Kamila Petrovská. „Přitom muži to jako třetí rodiče nemají jednoduché. Nový vztah je zpravidla založen na tom, že nový partner přijde do domácnosti ženy, která už má jedno či

víc dětí. Takže muž s nevlastním dítětem tráví mnohem víc času, než když jde o model, že nevlastní dítě získala vztahem s novým partnerem žena. Ta se zpravidla s dětmi svého partnera vídá jen o víkendech nebo v určitých týdnech, pokud je má partner ve střídavé péči. Ovšem muži se často stávají otčímy na plný úvazek, s nevlastními dětmi žijí stále, jsou s nimi v jedné domácnosti. Možná že právě proto se lépe sžijí. Pro děti je nejhorší ta přechodová fáze, seznamování se s novými partnery rodičů, jejich střídání,“popisuje své poznatky.

Asociace třetích rodičů se snaží poskytovat macechám a otčímům různé rady, informace, zkrátka dala si cíl stát se místem, kde třetí rodiče kladou otázky. Otázky jednoduché: Proboha, jak to přežít? Otázky složité: Jak to udělat, aby mě nevlastní dítě milovalo a abych já milovala je?

Mimochodem, to je poměrně časté téma diskusí mezi macechami, ať už v těch virtuálních internetových nebo těch s kamarádkami, kdy po láhvi vína zazní zoufalé zaúpění: Já prostě toho jeho rozmazleného spratka nedokážu mít ráda stejně jako moje dítě, jsem proto špatná, jsem macecha mrcha?

„Ano, na to se ženy ptají,“souhlasí Kamila Petrovská. „Mají pocit, že správná macecha by měla nevlastní dítě milovat, protože jedině tak nebude macechou zlou. Jenže to je mýtus, že žena musí milovat partnerovo dítě stejně jako vlastní. Proč by měla? Má se k němu hezky chovat, snažit se s ním dobře vycházet, ale proč by se měla nutit ho milovat? Pokud se k tomu bude nutit, jedině se tím vyčerpá.“„Všimněme si, že v lidovém podání, od pohádek až po baladické příběhy, je macecha dokonce synonymem všeho zlého, zatímco vlastní matka je povýšena na bytost andělskou, svatou, zázračnou,“napsal uznávaný psycholog Zdeněk Matějček v knize Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Čímž je vlastně řečeno vše. Macecha především nikdy nemůže soupeřit s matkou. Pokud se o to pokouší, je sebevražedkyně.

RODINNÉ KOALICE

Bohužel zaznamenány jsou i takové případy.

„A od koho ti ten jablkový koláč víc chutná? Tady ten můj, nebo doma u mámy?“„Máma takový koláč nedělá.“„Máma nepeče?“„Peče. Ale jinak.“„Jak jinak?“„Nevím.“„A kde ti víc chutná? Tam, nebo tady?“„Nevím.“„Ale to bys měl vědět. A říkáš mamince, že já ti tady peču skvělý koláč?“„Ne.“„Ale to bys jí měl říct. Tak až přijdeš domů, řekni jí, že jsi měl skvělý koláč, jo?“„Jo.“Telefon po pár dnech. „Ahoj, co se děje?“

„Chtěla jsem tě požádat, abyste do Tobíka necpali nějaké koláče. Víš dobře, že se snažím, aby jedl zdravě. Víš dobře, kolik nám dalo práce nenaučit ho na sladkosti. Takže příště už nechci slyšet, aby mi hned ve dveřích hlásil, že u vás dostává nějaký skvělý koláč. Co to má být? Jako že já mu žádný skvělý koláč nedopřeju? Že tady trpí hladem? Že ta tvoje umí skvěle péct, zatímco já jsem nemožná?“

S tím, jak se nyní rodiny rozpadají a zase skládají v nových podobách, psychologové používají výraz rodinné koalice. Snaží se postihnout fakt, že v životě dětí se vyskytuje mnohem víc lidí než dřív.

Mnoho dětí už nemá mámu, tátu, dvě babičky a dva dědečky. Mají třeba mámu, nevlastního tátu, tátu, první nevlastní mámu, se kterou se táta nedávno rozešel, druhou nevlastní mámu, se kterou ho táta nedávno seznámil, prarodiče ze strany mámy, prarodiče ze strany táty, prarodiče ze strany nevlastního táty, prarodiče ze strany nevlastní mámy, nevlastní sestru od první nevlastní mámy, nevlastního bratra od druhé nevlastní mámy...

Zkrátka jde o koalice a dokázat v nich žít je výzva hodná zkušeného politika. Natož aby to zvládlo dítě či macecha či otčím. Je to výzva pro všechny zúčastněné. Právě to často radí psychologové: Berte tu novou situaci jako možnost žít zajímavý a rušný život, když už jste si to dobrodružství sami způsobili.

A PRO JAHODY!

Každopádně je jasné, že být macechou v minulosti bylo snazší.

Klidně poslaly nevlastní holku přebírat hrách, aby měly čas věnovat se holce své.

Klidně poslaly nevlastní holku v zimě do hor pro jahody, aby se jí konečně zbavily.

Klidně poslaly do lesa nevlastní holku i kluka a doufaly, že zabloudí a umřou hlady, a pak se divily, že se děti vrátily nacpané perníkem, ze kterého prý byla postavená nějaká chalupa.

A zřejmě jim bylo jedno, že další generace dětí si budou pod pojmem macecha už od základních škol představovat bytost vylíčenou v lidové baladě takto:

„Ach, mámo, mamičko, promluvte slovíčko.

Mé dítě nemohu, mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen, hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.

Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala.“

Možná, že tehdejší macechy sice nevlastním dětem třískaly nožičkami o škopíček, ale třeba byly v lepší psychické kondici než macechy nynější, které se snaží býti obětavé a milující, protože se to od nich očekává. Zkrátka být třetím rodičem v 21. století je fuška.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.