Zuzana Lednická Grafická designérka Zuzana Lednická je skvělá – například za monografii designérky hraček Libuše Niklové získala bronz v soutěži o nejkrásnější světovou knihu. Š

tafetu vám předal Karel Haloun, výtvarník Jasné páky nebo Hudby Praha. Znáte ty kapely? Chodila jsem na střední uměleckou průmyslovku, kde bylo nepsanou povinností poslouchat všechny tyhle Jasné páky, Hudby Praha, Garáže nebo třeba Už jsme doma.

Jaký byl váš první životní koncert? Že by Psí vojáci? Možná ne, každopádně v listopadu 1989 mi bylo patnáct a chodívali jsme hlavně na tuhle muziku; co se týče zahraničí, vyrostla jsem na Pixies. Na první koncert si nevzpomenu, ale můžu zmínit jeden zásadní: kapela The Young Gods roku 1992 v pražských Emauzích.

Na tu vzpomíná spousta dnešních čtyřicátníků... Pro mě to bylo první setkání s tvrdou elektronickou hudbou, navíc ve vybydleném kostele, kde zvuk neskutečně rezonoval a všechno dohromady působilo magicky.

A na jakém nezapomenutelném koncertě jste byla naposledy? Na posledních Strunách podzimu jsem zažila ve Foru Karlín skvělé představení minimalistické skladatelky Julie Wolfeové. Napsala oratorium za pensylvánské horníky z počátku dvacátého století, které mě dojalo až k pláči.

Chodíte na koncerty svého šéfa Aleše Najbrta? No... Jak jen odpovědět... Víte, já s Alešem dvanáct let žiju.

Aha, tak to je trapas. Já to nevěděl! V pohodě. Na šéfovy Tros Sketos občas s dětmi vyrazíme a na projekt Thomas a Ruhller zajdu ráda i sama. Je to moje osobní psychoterapie.

Jak dlouho ve Studiu Najbrt děláte? Od roku 1995, kdy Aleš učil na Umprum. Já do školy skoro nechodila, dokonce mi vzkázal po spolužácích, že takhle nedostanu zápočet, ale odevzdala jsem práci – návrh obalu na cédéčko dívčí rapové skupiny Yeastie Girlz – a on mi na jejím základě nabídl místo. Na kterou svoji práci jste dnes pyšná? Hodně ráda mám pár knížek, na kterých jsem se podílela, a kdybych to brala z toho pohledu, jak složitý byl proces, přičemž výsledek tomu nakonec odpovídá, zmíním knížku o českém digitalizovaném písmu v období mezi roky 1990 a 2010, která se jmenuje Typo 9010.

Karel Haloun říká, že se mu líbí vaše práce pro muzikanty. O čem podle vás mluví? Naše studio například vymýšlí obaly pro vydavatelství Animal Music. Tak možná mluví o tom?

Tam vychází většinou jazz. Trochu mě překvapuje, že mají peníze na Studio Najbrt. Ale my děláme spoustu věcí z lásky, protože je dělat chceme – a právě tohle je jedna z nich.

Předáte štafetu nějakému výbornému muzikantovi, kterému jste navrhla obal? Obdivuju Beatu Hlavenkovou. Pro někoho to je jazzová hudebnice, ale jestli můžu něco doporučit, zajděte si na koncert – ta síla a energie je

mimořádná.

Takže? Štafetu na příště předávám Beatě.