Husákova „opereta“1948
Vládní krize vyvolaná protesty nekomunistických ministrů 13. února 1948 proti způsobu vyšetřování politických skandálů Sborem národní bezpečnosti (SNB) a rozhodnutí komunistického ministra vnitra Václava Noska obměnit jeho úsekové velitele v Praze se zjevným cílem posílit vliv KSČ v policejních složkách, vyvrcholila o sedm dní později. Dvanáct, respektive čtrnáct ministrů podalo demisi. A to i za Demokratickou stranu (DS), suverénního vítěze prvních poválečných voleb na Slovensku. Krize přesto zpočátku neměla na všední život Slováků téměř žádný vliv.
A to vzdor tomu, že Slovensko bylo pod drobnohledem komunistických špiclů, kteří skrytě pracovali i přes drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v květnových volbách 1946. I přes neúspěch, kdy se před třemi měsíci nezdařil jejich cíl – veřejně kompromitovat Demokratickou stranu v čele s jejím předsedou Jozefem Lettrichem.
Kampaň proti demokratům, zahájená v létě 1947 jejich obviňováním z podpory protistátních aktivit přívrženců bývalého slovenského státu doma i za hranicemi a z aktuálních ekonomických, zejména zásobovacích problémů Slovenska, předznamenávala slovenskou modifikaci „února 1948“.
Zvláště poté, co koncem října pět členů KSS a jeden nestraník Sboru pověřenců, vládního orgánu Slovenské národní rady (SNR) v čele s předsedou Gustávem Husákem podalo demisi. Reagovali tím na „zaručené“zprávy o odhalení „protistátního spiknutí“, jež Bezpečnost doložila zajištěním na 700 osob. Vynucené výpovědi uvězněných Státní bezpečnost skládala do spiknutí, které mělo postihovat jak slovenské členy vlády v Praze, tak vysoké církevní kruhy.
Když 14. září 1947 vydalo pověřenectvo vnitra vedené bezpartijním generálem Mikulášem Ferjenčíkem oficiální zprávu o odhalení několika protistátních luďáckých skupin (rozuměj bývalých stoupenců válečného slovenského státu), do vězení se dostali i dva generální tajemníci DS Ján Kempný a Miloš Bugár. Ohroženo ale bylo i její předsednictvo – Jozef Lettrich a Ján Ursíny, jenž byl rovněž kompromitován v postavení náměstka předsedy vlády zatčením Otty Obucha, svého tiskového tajemníka, obviněného z kontaktů na luďácký exil.
Demokratická strana se jak v plénu SNR, tak v Ústavodárném shromáždění veřejně bránila a upozorňovala na provokace vůči ní, ale též na mučení zatčených a porušování zákonnosti. Komunisté na Slovensku těžili z promyšlené manipulace odbory a zemědělskými organizacemi, ale též z organizace masových protestních akcí, včetně stávek a svolávání sjezdů.
Militantní partyzáni
Zvláště militantně se začali projevovat někteří členové Svazu slovenských partyzánů, volající po prověřování státních zaměstnanců v armádě a „očistě“veřejného života. Sjezd závodních a zaměstnaneckých rad z října 1947, podpořený účastí předsedy Komunistické strany Československa (KSČ) a předsedy vlády Klementa Gottwalda, volal po vytvoření nového Sboru pověřenců bez „zrádců demokracie a sabotérů vládního programu“, což se naplnilo 18. listopadu.
Jednání o sestavení nového Sboru pověřenců vedl Gottwald, který si přál zbavit slovenské demokraty mocenských pozic, rozbít jejich stranu či je alespoň zásadně oslabit. Jak však uvedl v roce 1963 Viktor Sedmík, jeden z klíčových pracovníků Státní bezpečnosti na Slovensku, tyto cíle přímo naplňoval ctižádostivý Husák.
Útok komunistů proti slovenské DS skončil kompromisem, ale především pro KSČ byl generální zkouškou na únorový převrat 1948, přičemž se ukázalo, jak je v politickém boji účinné využívat mimoparlamentní nátlak a mobilizaci davů.
Demokraté ataku komunistů na podzim 1947 nepodlehli. Ztratili však tři pověřenectva z předchozích devíti (z celkových patnácti) a ve dvou byli nuceni vyměnit pověřence, čímž došlo k násilnému zvratu výsledku prvních poválečných voleb. V roce 1948 neměli ambice vyvolávat další střet, avšak poté, co se počátkem února zostřovala situace v ústřední vládě a ministři národněsocialistické a lidové strany podali demisi, vedení Demokratické strany doporučilo svým ministrům postupovat stejně. Dne 20. února 1948 Mikuláš Franěk, ministr unifikací, Štefan Kočvara, místopředseda vlády, Ján Lichner, státní tajemník na ministerstvu národní obrany, a Ivan Pietor, ministr dopravy, solidárně vystoupili z vlády.
Slovensko se ze začátku k únorové krizi stavělo rezervovaně. Jeho občané řešili spíše sociální peripetie než politické. Avšak demise ministrů „probudila“v sobotu 21. února 1948 aktivitu komunistů, které na příkaz Gottwalda navštívil s jasnými pokyny Viliam Široký, předseda KSS a místopředseda vlády. Za jeho dozoru předsednictvo KSS schválilo rámcový postup strany v době vládní krize a s argumentací, že „reakční ministři DS se postavili proti lidové demokracii, čímž se sami vyřadili rovněž ze Sboru pověřenců“, žádalo jejich demisi. Již večer téhož dne bylo všech šest pověřenců za Demokratickou stranu Husákem písemně vyrozuměno o tomto rozhodnutí.
Právníkovo bezpráví
Husák, sám významný právník, si dobře uvědomoval, že jednal protiprávně, protože jakýkoliv personální zásah do Sboru pověřenců příslušel jen Předsednictvu SNR. Své rozhodnutí však vždy hodnotil jako odpovídající dané situaci. A tedy politický zájem vědomě upřednostnil před ústavním právem!
Demokraté odpověděli protesty a proklamací proti Husákovu postupu, což deklarovali o dva dni později na zasedání Předsednictva SNR.
Toto jednání však již komunisté bojkotovali a sami týž den uskutečňovali za pomoci příslušníků Bezpečnosti a pověřenců Pavla Blahy ze Strany slobody a Jána Bečky ze sociální demokracie násilné převzetí pověřenectev, řízených od podzimu 1947 demokraty Milanem Polákem, Jozefem Stykem, Matějem Joskem, Martinem Kvetkem, Jozefem Lukačovičem a Ivanem Štefánikem.
Násilný scénář iniciovaný Širokým, vygradovaný Ďurišem a řízený Husákem za asistence Státní bezpečnosti a sympatizujících politiků již večer 23. února 1948 umožnil předsedovi Sboru pověřenců poslat hlášení Gottwaldovi, že „funkce pověřenců za Demokratickou stranu převzali jiní členové sboru“. Obratem bylo vyjádřeno uspokojení s tímto stavem a též přislíbeno jeho „dodatečné schválení“.
Praktické provedení únorového převratu na Slovensku iritovalo Júliuse Ďuriše, ministra zemědělství československé vlády. Tomu se celková situace na východě země zdála nejen málo revoluční, ale též nekonfliktní, pozbývající radikálnosti, kterou si zlomové okamžiky dějin přímo žádají. Nejenže přesvědčil ústředí KSČ o svém kritickém vidění situace na Slovensku, ale získal od něho i plnou moc pro své revoluční jednání, přímo koordinované se Širokým a Husákem. Zakládal akční buňky a žádal razantní zásahy vůči nepřátelským živlům. Celý dosavadní proces převzetí pověřenectev nazýval operetou. Poukazoval na údajný převažující familiární postup, který byl zakončen „pohárikom“. Ďuriš se i po patnácti letech od událostí, jež měly na dlouhých čtyřicet let negativní vliv na vývoj Slovenska, vyjadřoval jen jako o „únorové operetě“!