Chceme napsat krásný příběh
Hokejový kouč Jandač o dnešním semifinále (8.40) proti Rusku
Robert Sára reportér MF DNES v Kangnungu
čera, v den 20. narozenin hokejového triumfu v Naganu, se chystal tým na další – snad znovu nesmazatelnou – řež proti Rusku. Zatímco tehdy v únoru 1998 seděl začínající hokejový kouč Josef Jandač doma u televize, tentokrát je šéfem střídačky plné mužů, pro které bylo v klukovských letech olympijské zlato často důvod, proč s hokejem začít.
Však i současný hrdina Pavel Francouz vzpomíná, že si do branky stoupl právě kvůli famóznímu Dominiku Haškovi. „Tehdy se napsal krásný příběh, ale už je to tak dávná historie, dlouhých 20 let, že je potřeba zase napsat nový,“říká odhodlaně Josef Jandač.
Jedna z kapitol toho příběhu možná vznikne už dnes. Je tu semifinále olympijského turnaje proti Rusku.
Uhrát semifinále se bere za úspěch. Berete to tak i vy? Je teď víc taktika, nebo touha hráčů?
Je to kombinace. Vidíte, že to tady zkouší natáčet Rusáci, skautují nás. Každý řeší taktiku. Je podstatné hráčům ukázat a vypíchnout podstatné věci. Zase těch informací musí být tolik, aby je kluci vstřebali, zvlášť když jdou zápasy v rychlém sledu za sebou. Informace o systému soupeře a jeho signálech ovšem musí mít. Ovšem na ledě to musí rozhodnout ti hráči. Zápasy o medaile se hrají na srdce, že se hráči nebojí a chtějí to urvat. Oni musí ty situace vyřešit.
Z českého týmu je znát soudržnost. To je jeho síla, že?
Byl to náš úmysl, tak jsme tu nominaci i skládali. Brali jsme v úvahu posty, charakter a přišlo mi, že zmíněná soudržnost tam byla. Ale je to dané i tím, že ani jeden zápas se tady pro nás nevyvíjel snadno, ovšem dotáhli jsme je do vítězství a do bojů o medaile. To ten tým ještě víc semkne. Kdybychom prohráli, už balíme a jsme pryč.
Jako by český tým vždy musel přečkat velkou krizi, napínavé nájezdy, aby přišlo velké turnajové vítězství.
Já si nepamatuji, že bychom v případě úspěchu jako reprezentace v play-off někoho přejeli, válcovali. Že by zápas vyzněl jednoznačně. Mnohdy to došlo k prodloužení, penaltovému rozstřelu. Jsou to zápasy o jedné chybě, blbém vyloučení. Rozhodují drobnosti, maličkosti. Nám se to už několikrát povedlo – nebo taky ne – ale nikoho jsme nesundali 5:1. A důležitá je pohoda a výkon brankáře byli klíčoví hráči. Hašek či Vokoun
Je tu nějaká podoba se zlatým mistrovstvím v Německu 2010? Je v současné generaci hráčů ještě silná ruská antipatie?
To je historie. Proč mít v sobě nenávist? Vždyť se ti kluci znají z ruských klubů, hrají jejich soutěž. Je to sportovní rivalita, a tak by to mělo zůstat.
Takže jaký to bude zápas?
Mají sílu rozloženou do všech pětek. Mají hodně šikovné hráče. Jsou systémově učesaní, protože tým složili skoro jen ze dvou klubů. Jsou tam dvojice trojice hráčů, které jsou na sebe zvyklé a sehranost je vidět. Mají trenéra, který vede více než polovinu reprezentace v Petrohradu. Zlato hodně chtějí, protože taky dlouho nemají úspěch. Jsou favoritem turnaje. Nesmíme se jich ale zaleknout. A i když s nimi nemáme v poslední době nejlepší bilanci, musíme být odvážní, a ne připosr...
Rusové jsou silní v útoku, vám to zase jde v defenzivě.
Nemáme tým, který by měl někoho přehrávat ofenzivně. Který by dával plno gólů. Ani v Euro Hockey Tour jsme jich mnoho nedávali. A zatím se nám daří jich tolik nedostávat. Ale až proti Rusku se teprve ukáže, jak na tom obrana je. To bude test.
Užili jste si jako trenéři středeční výhru?
Byli jsme hrozně rádi. U takového zápasu, který jde do prodloužení, zažívá člověk infarktové situace. Když pak vidíte radost kluků, přijde i ta naše. Za chvíli se dostaví únava hráči mají tu fyzickou, my spíš psychickou. A následuje příjemné rozpoložení. Ale čas je neúprosný a my už se pár hodin po vítězství začali připravovat na Rusy.
Motivuje hráče zlato Ledecké či stříbro Sáblíkové, které hráči osobně hlasitě fandili?
Určitě. Všichni si tu navzájem přejeme. Jsme snad Češi, tak by bylo špatné, kdybychom tady byli rozdělení i na sportovním poli, když už jsme v naší zemi rozdělení na tom politickém.