MF DNES

Jak žít aktivně v důchodovém věku a kdo vám pomůže

Češka, která se provdala za oscarového režiséra, vypráví o kampani #MeToo, o tom, jaké to je žít v Americe, a proč se v myšlenkách ráda vrací zpátky domů.

- Text: ŠÁRKA SCHMIDTOVÁ Foto: LENKA HATAŠOVÁ

Dobře si pamatuju na moment, kdy váš manžel Miloš Forman točil v Česku Amadea. Bylo to velké pozdvižení – režisér oscarového Přeletu nad kukaččím hnízdem je Čech, a ještě k tomu točí teď v Praze! Jak jste to vnímala vy? Já přišla do Prahy o rok nebo o dva později, a to ještě šeptanda doznívala. Jedna moje kamarádka chvíli chodila s klukem, který na natáčení pracoval a měl bundu s nápisem Amadeus. Myslím, že s ním chodila hlavně kvůli té bundě, ovšem on na ni brzo ulovil zas nějakou další. Patřil Miloš Forman mezi vaše oblíbené, nebo jste obdivovala jiné režiséry? Zřejmě jste k filmu měla blízko, když jste studovala scenáristi­ku FAMU.

Lásky jedné plavovlásk­y byly pro mne docela zásadním filmem. Viděla jsem ho ještě na gymplu ve filmovém klubu na okraji Brna a byla unesena jeho vtipem, půvabem a pravdivost­í. Myslím, že právě on mě inspiroval k zájmu o kinematogr­afii. O léta později jsem poznala s Milošem spoustu jiných slavných režisérů, ale největší dojem na mě udělalo, když jsem potkala jeho přítele Jean-Claude 6 | rodina dnes Carriera, jehož knížka Vyprávět příběh byla jakousi scenáristi­ckou biblí. Nemohla jsem uvěřit, že zatímco my se podle něj učíme, on ještě žije. Do USA jste se vydala ještě v době studií. Čekala jste tam na „zázrak“? Že se uchytíte ve filmové branži? Do Ameriky jsem odjela poté, co jsem (po sedmi letech) ukončila pět ročníků FAMU a měla rok na napsání diplomky. Nejela jsem tam s žádnými velkými plány, chtěla jsem se naučit aspoň trochu anglicky. Byla první polovina devadesátý­ch let a nevřelo to jen v mém osobním životě. Vůbec jsem nevěděla, co se sebou. Kolem začali všichni podnikat, pracovat se zahraniční­mi produkcemi a nevím co, a jediný plán, který nás se sestrou napadl, bylo otevřít si prádelnu. Jenže do toho se sestra vdala právě do Ameriky a bylo po prádelně. Ale angličtina mi nešla zdaleka tak rychle, jak jsem doufala, tak jsem odjezd průběžně odkládala. No a po necelém roce jsem potkala Miloše a odehrál se zázrak, s kterým jsem, pravda, v nejmenším nepočítala. Jistě si pamatujete na vaše první setkání. Okouzlil vás svojí osobností, nebo tím, že je to Forman? Koneckonců jste předtím nějaký čas chodila s naším zlatým slavíkem, a jak se říká, moc je nejsilnějš­í afrodiziak­um... Vidíte, nenapadlo by mě, že mého muže a Karla Gotta spojuje zrovna moc. Spíš talent, řekla bych. Nicméně Miloše jsem poprvé naživo viděla už dřív, když přišel dělat besedu k nám na FAMU. Dojem na mě udělal úžasný – ten hluboký hlas a směs sebevědomí a sebeironie. Asi proto mě pak v Americe napadlo kontaktova­t jej. Částečně jsem to udělala kvůli své diplomové práci, ačkoli ve skrytu duše jsem možná doufala v románek. Nedá mi, abych se v téhle souvislost­i nezeptala na váš názor na kampaň #MeToo. Mně jako Středoevro­pance to přijde trochu přitažené za vlasy. Je sice pravda, že svého postavení někteří režiséři či producenti mohli zneužívat, ale existují i takové ženy, které rády skočí do postele muži, jenž jim může pomoci k roli, není to tak? My si doma děláme legraci, že Miloš brzo zůstane jediný, kdo žádnou herečku nezneužil, a bude působit jako trumbera. Říkám mu: zavolej Annette nebo Courtney, ať si něco vymyslí, vždyť je to ostuda! Ale vážně. Ta kampaň má svůj velký smysl, ale bohužel jako kaž-

dá u břehu. vlna asi smete i nějaké nevinné oběti Na muž druhou odmítl stranu, a navíc kdyby mi nedal mě roli, nějaký tak bych se mu možná takovým obviněním chtěla pomstít. A přitom jak to bylo opravdu, je po letech nedokazate­lné. To je pravda. Dřív holt drželi opratě v rukou mužský a teď jim je vytrhly ženy. Uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Na kampaň vyjádřily svůj názor dokonce i některé evropské herečky, třeba Brigitte Bardot nebo Catherine Deneuve. „Znásilnění je zločin. Ale neodbytné nebo nemotorné flirtování není zločin. Stejně tak galantnost není agresí mužského šovinismu.“Co vy na to? Jsem také Středoevro­panka, takže mě nějaké nemotorné flirtování ani nezastraší, ani nevadí. S tím souhlasím. Americká společnost působí navenek a na naše poměry puritánsky. Jakmile je jeden z partnerů nevěrný, hned se ten druhý rozvádí. Je to skutečně tak? Opravdu jsou všichni vzorní a věrní? Nevěra ve vztahu je v Americe opravdu obecně brána jako velká zrada, ale že by ji to vymýtilo, to ne. Spíš je to celé o nastavení, s nímž na zálety či paralelní vztahy společnost pohlíží. Když už jsme zabrousily k sexu, ve vašich knížkách a povídkách se vyskytuje opravdu hojně. Píšete ale česky a my jsme, jak známo, poměrně tolerantní. Jak by se na ně dívali Američané? V angličtině zatím připravuju jen překlad knížky Případ Pavlína, která je o Pořízkovýc­h, a je to pro mne nesmírně klopotná práce, takže vlastně nevím. Překlad bych nikomu nesvěřila, ale psát anglicky pro mne zároveň stále není zdaleka tak lehké a přirozené jako česky. Nedávno jsem četla citát polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Czeslawa Milosze: „Jediným domovem je jazyk.“Moc krásně řečeno. Když jste začala psát knížky, bylo v tom nějaké puzení? Nechtěla jste náhodou uniknout statusu ženy v domácnosti? Psala jsem strašně ráda už od gymplu: povídky, básničky, článečky do novin. A moje první knížka vznikala zprvu jen coby záznamy vzpomínek na bouřlivějš­í doby mého života. Já na děti dlouho čekala, měla jsem problemati­cké těhotenstv­í a narodily se předčasně, takže se ze mě stal trochu uzlík nervů. Sama sebe jsem nepoznával­a, a tak jsem si řekla, že bych si měla připomenou­t tu dávnou Martinu, která bývala ranařem a střelcem. Z poznámek se stala kniha, a její pro mě zcela nečekaný úspěch mě povzbudil k dalšímu psaní. Dětí jste se dočkala, máte dva syny, jací jsou? Jako dvojčata stejní, nebo každý jiný? Že jsou jednovaječ­nými dvojčaty, neznamená, že jsou totožní. Ačkoli v dětství si byli tak podobní, že je dlouho ostatní děti oslovovaly „Jim-or-Andy“. I z toho důvodu šli každý na jiný gympl, udělali si vlastní přátele, vlastní identitu. Vloni Jim nastoupil na univerzitu v Kalifornii a Andy je od ledna v profesioná­lním videohráčs­kém týmu v Dallasu. Nicméně mě těší, že po tom období oddělování se jeden od druhého k sobě opět našli cestu. Váš partner je o hodně starší, prozraďte, jak vypadá ve vaše soužití? Přeci jen žijete stranou, na lesní usedlosti v Connecticu­tu. Je Miloš nejraději doma? A co děláte celé dny vy? Píšu, vařím, starám se o dům i naše zvířata – tři psy a čtyři kočky. Taky se po letech snažím trochu víc myslet sama na sebe. Máte pravdu, že náš společensk­ý život se omezil, ale mě to překvapivě vyhovuje. Dospěla jsem totiž k tomu, že klíč je v kvalitě, ne v kvantitě. Vydáte se občas někam i sama? New York je od nás necelé dvě hodinky, takže pokud je slušné počasí, zajedu si tam někdy i jen tak na den. Když jsem na venkově, tak mi město nechybí, ale sotva sjedu z dálnice na padesátou sedmou ulici a nasaju newyorský vzduch, uvědomím si, jak to město miluju. Jenže jak se říká, člověk nemůže najednou tančit na dvou svatbách. Máte v Americe kamarádky, se kterými se pravidelně scházíte a řeknete si kdeco, jako to děláme u nás? Umějí se vůbec Američané svěřovat, nebo se vždycky mají fajn, jak tvrdí? No jasně – přátelství fungují podobně. Co působí matoucně, je, že se Američané okamžitě chovají nesmírně přátelsky. Hned vás objímají a milují a mně dost dlouho trvalo zvyknout si, že to je trochu póza, vřelejší slupka, která nemusí nic znamenat. K upřímnosti se většinou dostanete teprve časem. Prý koketujete s psychologi­í. Pustila jste se do studia? Psychologi­e mě skutečně zajímá a tohle bylo v období, kdy mi nějak nešlo psaní. Navíc jsem si říkala, že bych se právě dostala Američanům rovnou pod tu slupku. Dokončila jsem tři semestry a přišel bod, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli mi další diplom stojí za to, abych musela šidit rodinu. Zdálo se mi to vůči klukům i Milošovi nespravedl­ivé a navíc jsem se s chutí vrátila k nové knížce, takže bylo po rozhodován­í a po studiích. Zvenčí to také vypadá, že v USA má každý „svého psychotera­peuta“, prý to patří k dobrému tónu. Čím to je? Vždyť u nás už to začíná být podobné. A rozhodně se tomu neposmívám jako kdysi. Problém je v tom, že už neřešíme existenční problémy jako najíst se a přežít, ale nastoupily jiné, delikátněj­ší. Poradit si s tlakem, uspět, deprese, úzkosti. Obávám se, že u mladších generací bude tohle stále palčivější a pomoc odborníků stále potřebnějš­í.

Sledujete dění v České republice? Co vás v poslední době potěšilo a nejvíc naštvalo? Ano, koukáme na českou televizi, filmy, snažím se hodně číst i nové české autory. Plus Miloš samozřejmě sleduje sport. Těší nás každý úspěch krajanů. A co nás štve? Mně se nechce mluvit o politice, nezlobte se. Do Česka se opakovaně vracíte, napadlo vás, že byste se sem jednou mohla vrátit natrvalo? Momentálně si to představit neumím. Jsem v Americe zakotvená dětmi, už tak dvěma domovy – na venkově a ve městě – a taky tím zvířectvem. Co by si beze mě počali? Blíží se Velikonoce, které u nás slavíme mimo jiné tím, že obarvíme vajíčka a vyšleháme všechny ženy v okolí. Jak vypadají tyhle svátky ve Státech? Většinou se doma nebo po zahradě poschováva­jí plastová vajíčka, která jsou naplněná čokoládkam­i, hračkami nebo jednodolar­ovými bankovkami, a děti je hledají. Když byli kluci malí, taky jsme barvili vejce a pekli beránka. Ale přiznám se, že vyplácení mrskačkou je tradice, která mi v Americe rozhodně nechybí. Patříte spíše k lidem nostalgick­ým, nebo k těm praktickým, kteří se nedívají za sebe, ale kupředu? A co tam vidíte? Nostalgick­á jsem příšerně a navozuju si to i záměrně. Občas hledám na YouTube staré písničky, které mi připomínaj­í dobu, kdy jsem chodila na základku, na gymnázium. A těší mě vybavovat si každý detail našeho brněnského bytu, svých tehdejších pocitů a snů. Mám ale ráda i přítomnost. Třeba své denní rituály, radost mi udělá i hloupý hrnek prvního kafe. A budoucnost? Jasně, že je spojená hodně se syny; vidět je coby mladé muže je asi nejskvělej­ší zážitek, který jsem dosud zažila. Už jsme se přehoupli přes pubertu, mluvíme spolu jako dospělí a já se s potěšením ujišťuji, že jsou to fajn lidi. Krom toho mám taky svoje pracovní plány, takže v určitou chvíli se vždy pokouším tohle vše utnout a soustředit se na to, co ještě chci říct sama za sebe já.

 ??  ??
 ??  ??
 ??  ?? S manželem Milošem Formanem mají už dvacetilet­é syny. Na křtu knih Povídky na tělo a Každý něco tají nechyběli Martinini rodiče.
S manželem Milošem Formanem mají už dvacetilet­é syny. Na křtu knih Povídky na tělo a Každý něco tají nechyběli Martinini rodiče.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia