„Loučím se.“Eratovo slovo by ale z hokeje zmizet nemělo
Příběh Robert Sára reportér MF DNES v Kangnungu
Mluvil tiše. Skrz kouřové plexisklo jeho helmy se mu nedalo dívat do očí, ale bylo třeba obrátit se k němu uchem. Rázem jste na jeho červeném dresu viděli velké bílé „C“a poslouchali Martina Erata hovořit zklamaným tónem o tom, jak tenhle tým měl na zlato. Jak nechal na ledě všechno, ale i tak mu bronz po prohře 4:6 s Kanadou proklouzl mezi prsty. A pak v den, kdy měl jeho syn Sebastien šesté narozeniny a on mu chtěl nadělit jiný dárek, krátce oznámil: „Tohle byl můj poslední zápas v národním týmu. Tohle je pro mě konec.“
V jeho 36 letech a s vědomím, že ho kouč Jandač přemluvil jen jednorázově, to nebylo šokující sdělení. Vlastně očekávané. Popravdě se zdálo, že tiché sbohem dal národnímu týmu už po jiném ztraceném duelu o bronz. Po tom ze šampionátu v Praze, zvlášť když si po něm Erata pár dní vychutnával bulvár za jisté paparazzi fotografie. I útočník se pak stáhl do ústraní, přes léto marně čekal na nabídku z NHL, aby se nakonec upsal ruskému Omsku. A právě tady nastal přerod Erata – „pouhého“hráče, v současného Erata – mentora, pomocníka.
Táto, už nejezdi
Sezona v Rusku byla sotva v půlce a on se na pár dní stavil doma. Když odjížděl, malý syn se rozbrečel a prosil: „Táto, už nejezdi.“
„Každý hokejista jeden den pozná, že děti potřebují tátu doma. A já to pochopil tenkrát.“
V dětství ho vychovávala maminka, mužským vzorem byl o dva roky starší bratr Roman, a tak se tehdy Erat vnitřně rozhodl, že toto bude jeho poslední sezona v cizině. A když o něj záhy projevil velký zájem šéf brněnské Komety Libor Zábranský, bylo jasno. Padli si lidsky, měli stejný názor na hokej, navíc to pro Erata byla hodinka cesty domů do Třebíče. Zábranský v něm odkryl i pro širší veřejnost neznámou roli kantora. Do lajny mu svěřil tehdy sedmnáctiletého mladíka Martina Nečase. V době svého volna se na něj Erat jezdil dívat na reprezentační akce, stále více radil a směroval.
„Když jsem ho potkal, bylo to, jako byste vykopali diamant, ale nebyl opracovaný. On je ale jeden z těch, u kterých jsem viděl, že na sobě chce makat. Chtěl vědět, jak hokej funguje. Vážím si, že to pro něj nekončilo extraligou, ale chtěl dosáhnout mnohem víc. Já mu jen pomáhal,“vzpomínal Erat.
K tomu se díky synovi víc a víc ponořil do trénování malých dětí. V Třebíči se pustil do boje proti zakořeněným zvykům. Štvalo ho, že se trénuje jak před 20 lety, přitom hokej se za tu dobu proměnil k nepoznání. Po extraligových zápasech sice působil jako nemluva, snad bručoun, ale když jednou za čas svolil k velkému rozhovoru, byla radost se za ním vydat. Měly hlavu, patu a byly důkazem, že Erat vyzrál v jednu z největších hokejových person. Koneckonců i proto o něj Jandač před olympijským turnajem tolik stál. Viděl v něm lídra, motivátora, klíčového muže. A i první tréninky ukázaly jeho roli: zatímco ostatní už byli z ledu dávno v kabině, někteří už převlečení v civilu, on ještě stál na ledě s trenéry a u tabule si kreslili taktické varianty přesilovek.
Proměna od Quebeku
Před startem olympiády jsme spolu seděli v lobby baru hotelu v Soulu, kde tým bydlel během svého korejského soustředění. Známe se přes deset let, a tak mi po rozhovoru nadšeně vyprávěl, jak jeho malí hokejisté před pár desítkami minut porazili Hradec Králové. Jak od stejného soupeře zpočátku sezony dostávali naloženo, ale zlepšují se a zlepšují. On sám je přitom jedním z organizátorů těch dětských turnajů.
„Tvrdím, že v každém oboru se musí učit, že nic není zadarmo. Děti musí chtít vyhrát, ať běhají, nebo hází balonkem. Pak se budou chtít zlepšovat.“
Najednou jsem viděl obrovskou proměnu. Před deseti lety jsme podobně seděli u hotelové recepce v centru Montrealu, kde se tým pro změnu chystal na šampionát v Quebeku. On na smluvený dvojrozhovor s Patrikem Eliášem přišel o čtvrt hodiny později, protože zaspal. Probral ho až právě Eliášův telefonát, který naopak už jako jedna z celebrit NHL dorazil s pětiminutovým předstihem. Bylo znát, že Erat ještě nevyzrál v úplně týmového hráče, lídra. Ale každý se s roky mění. I když reprezentace ztratila v sobotu velkého hráče, český hokej by o něj přijít neměl. Muž, který možná zanedlouho ukončí i ligovou kariéru a který vnímá problémy „venkovského“klubu, by měl být slyšet. Měl by dostat pravomoc překážky mazat.
Olympijský turnaj byl zároveň posledním pro generálního manažera Milana Hniličku, který se ve čtvrtek definitivně stane vládním zmocněncem pro sport. Kdo ho nahradí? Spekuluje se o Patriku Eliášovi či Petru Čajánkovi oba mají k Eratovi blízko. A ti by ho mlčet nenechali.