SLUŠNOST V OHROŽENÍ
Kdyby existoval žebříček ohrožených vlastností, slušnost bude v první desítce. Přestala se nosit. Zato zloba se nějak přemnožila.
Ne vždycky je mi cestování městskou hromadnou dopravou příjemné. Někdy to nevoní a jindy jsem nucena tulit se k cizím lidem. Přesto nedám dopustit na přímočarost metra, nepřestanu milovat vyhlídkové jízdy tramvají a obdivovat vlezlost autobusů do všech koutů sídlišť.
Můj muž MHD nejezdí. Vůbec. Když se to jednou za čas stane, vždy ho něco překvapí. Před dvěma lety to bylo hlášení stanic ve stopadesátjedničce a vloni jeho zážitek z hokeje převálcovala obrazovka s grafikou trasy.
Úplně opačné emoce vyvolala v manželovi zatím poslední jízda. Jednu stanici před konečnou přistupoval mladík na vozíku. Řidič za sebou práskl plexisklovou zástěnou a znechuceně šel vyklopit plošinu pro nájezd invalidního vozíku. Všechny úkony dělal hlučně, všechny pohyby ostentativně a obličej křivil do nepřátelských grimas. Na výstupní zastávce poctivě opakoval svoje představení otrávenosti. Navíc zastavil půl metru od obrubníku, takže z nízkopodlažního autobusu se stal autobus vysokopodlažní. Krom vozíčkáře vystupoval kluk o berlích. Nešel mu udělat krok do prázdna. Manžel mu pomáhal, zatímco řidič s rukama v bok čekal, až celá ta „naše parta“opustí jeho autobus. Určitě se těšil mezi své, aby si mohl postěžovat na ty nemožné lidi. Manžel to nevydržel a vyčetl šéfovi velkého volantu jeho přístup. Pán v modré košili, která se fasuje u dopravních podniků, nehnul pravou ani levou brvou. Brvy prostě zůstaly v bok. „Co se rozčiluješ, strejdo?“řekl pohrdavým tónem, „anesersedotoho,“dodalvítězně. A bylo po diskusi. Nevím, co mého muže urazilo víc, ale myslím, že ten strýc. Subjektivně prohlašuji, že řidič vypadal starší!
V tomto ohledu jsme měli výjimečně úspěšný týden. Mě zase utřela mladá slečna na koncertě MIG 21. Protančila se ke mně na dotek, tak jsem ji poprosila, aby mi o krok vystoupila z bubliny. „Nevím, o čem mluvíš, já jsem na koncertě, mamko.“A já asi na přednášce o měření vysokého tlaku! Až bude mít slečna na svém kontě tolik hudebních zářezů jako já, možná se bude chovat kolegiálněji. Tento večer však ještě malá začátečnice strávila ve slastném pocitu, jak mi to nandala, a na důkaz převahy třikrát vymáchala vlasy v mém drinku.
Doufám, že moje dcera by takhle nikdy nereagovala, věřím, že by nepředstírala divoký tanec na špič- kách cizích bot a přitom by před sebou měla metr čtvereční parketu. Tím jsem si také připomněla nedávnou a obrácenou situaci.
Byla jsem s dcerou v obchodním centru na nákupech. Asi tak šedesátiletá paní štrachala zaujatě ve své kabele a vrazila do dcery tak, až ji otočila do protisměru. Přitom pronesla něco ve smyslu „kam čumíš“. Já chvilku lapala po dechu a hrozně mě mrzelo, že jsem se dítěte nezastala. Naprosto vyrovnaná dcera mě uklidnila, že je zvyklá, že se k ní dospělí takhle chovají. Je mi to líto.
Zatím to spíš vypadá, že jsme rodina potížistů, ale já jen chtěla najednou napsat, jak mě tyhle věci štvou. Fakt štvou. Jak je to zbytečné a zároveň jednoduché se tomu vyhnout. Manžel to pravděpodobně udělá tak, že nejméně rok nepojede autobusem. Dceři se pokusím vysvětlit, že stáří není patent na slušnost, že všichni nejsou stejní, a já si příště stoupnu za někoho, kdo ctí bubliny. Za všechny tři slibuju, že se budeme, navzdory všem hulvátům, chovat slušně.