NEMÁM SI NA CO stěžovat text: eva tichá foto: michaela džurná

Režisérka Tereza Nvotová prožívá jedno z nejúspěšnějších období. Loni dokončila vysokou školu a dva filmy, za které teď dostává jednu cenu za druhou. Její česko-slovenské drama Špína nedávno vyhlásili kritici za nejlepší film a ji samotnou za Objev roku.

Přežila jste ten loňský náročný rok bez újmy? Bylo toho opravdu hodně a nemám ráda to prázdno, které po takových obdobích nastává. Řeším to většinou cestováním. Po promoci jsem měsíc jezdila po jihu USA. Díky tomu jsem trochu víc pochopila, proč si Američané zvolili Trumpa za prezidenta, což pro mě byla záhada.

Na co jste přišla?

Že jsou strašliví rasisté. Jih Ameriky je posetý bývalými konfederačními státy, kde pracovaly miliony otroků na plantážích. Přesto tuhle historii vnímají jako romantickou záležitost. Nereflektují tu obrovskou tragédii. V plantážnických domech můžete mít svatbu, zamluvit si pokoj se snídaní. Nechutné. Je to, jako byste si objednali nocleh v koncentráku, kde by vám ukazovali architekturu, ale nikdo by neřešil, že tam zplynovali miliony Židů. Přitom na plantážích mučili generace otroků.

Jak to souvisí s Trumpem?

Velmi, Trump je prezident těch lidí, kteří tam jezdí na výlety s nostalgií. Těch, kteří obviňují cizince, že jim berou práci, že jsou to kriminálníci. Prezidentův fanklub považuje fake news za fakta a věří radši konspiracím. Ten problém je složitý, protože tihle lidé se sami nepovažují za rasisty, naopak, vidí se jako elita, která staví na svých kořenech. Zajímavé bylo vidět, jak se otrokářství posunulo do vězeňství. Obrovské privátní věznice jsou plné lidí afroamerického původu, kteří denně pracují na těch samých plantážích za 20 centů na hodinu, což je vlastně novodobé otroctví.

Cestovala jste sama?

Dlouho jsem sama nikde nebyla, začínala jsem tak jezdit do New Yorku, občas někam vyrazím, ale teď jsem byla se svým přítelem.

Po světě jezdíte často. Po kom jste zdědila tuhle vášeň?

Moje máma říká, že vždycky chtěla cestovat, ale svoje mládí prožila v bývalém režimu za zavřenými hranicemi. Její bratr emigroval, tak ji nepouštěli daleko. Asi to máme v povaze, rády objevujeme nová místa. Dnes se už dá cestovat hodně levně, tak mi vlastně přijde normální nesedět pořád doma.

Bála jste se na cestách někdy o život?

Jednou nás s kamarády okradly děti s mačetami v Nikaragui, ale to byla naše hloupost. Byli jsme unavení z dvacetipětihodinové cesty autobusem a nevšimli jsme si, že jsme v tmavé uličce, kde jsou všechny domy oplocené ostnatými dráty.

Dá se podobným událostem předejít?

Je dobré si dopředu něco přečíst o tom, kam jedete a co jsou místní normy. Ale nejvíc se člověk naučí od místních, takže ideální je se ptát a komunikovat. A taky používat svoji hlavu. Na Slovensku se často dělají vtipy o českých turistech, protože ročně jich v Tatrách ze všech návštěvníků umře nejvíc. Nebojí se medvědů, lavin, srázů. Ignorují místní varování, protože přece nejsou tak daleko od domova. Já si dávám pozor i doma v Praze.

Co vám cestování dává?

Nadhled. Z jiné zeměpisné šířky člověk vidí svoje problémy úplně jinak. A pak také kontext. Ten je důležitý v náhledu na společnost, ve které žiji a kterou reflektuju ve své práci. My velmi lehce sklouzáváme do zbytečných dramat, ať už společensko-politických, nebo osobních. Myslím si, že je důležité být součástí občanské společnosti, ale lidi často jen sedí a nadávají a to nikomu nepomáhá. Díky cestování a poznávání jiných kultur jsem tolerantnější a také vím, že lidé řeší daleko větší problémy než my tady.

Zjišťujete, že se máme dobře?

Neuvěřitelně. To je jeden z hlavních poznatků mého cestování. Ale tím, že se nám vede dobře, tak velmi rychle panikaříme z neznámých věcí a také bohužel blbneme.

V jakém směru?

Na lidi má dnes obrovský vliv internet a sociální sítě. Najednou nevidíme jenom své okolí, ale srovnáváme se s celým světem, a máme pocit, že toho nemáme dost. A problém taky je, že neumíme nová média číst, nepoužíváme kritické myšlení, podléháme konspiračním webům a totálně vymyšleným zprávám. Vždycky se divím, čemu jsou lidé schopni uvěřit, ale je to tím, že je bohužel nikdo nenaučil média rozlišovat. Kdysi si otevřeli ranní noviny, byly v nich jen zprávy, které prošly nějakým procesem ověřování, zkoumání, filtrem... Dnes můžete na internet napsat cokoliv, ale všichni to vnímají, jako kdyby četli ty noviny.

Vždycky se divím, čemu jsou lidé schopni uvěřit. Nová média neumíme číst, podléháme konspiračním webům a totálně vymyšleným zprávám.