Přijedou Rolling Stones
S první deskou vedla Caro Emerald nizozemský žebříček nejprodávanějších alb déle než Michael Jackson, i když si ji spoluvydala sama.
Nizozemská zpěvačka Caro Emerald se před lety svezla na vlně úspěchu electro swingu a jazzu. S první deskou Deleted Scenes from the Cutting Room Floor třicet týdnů vedla žebříček nejprodávanějších alb a prolomila tak rekord, který držel Michael Jackson s kultovním Thrillerem. V Česku zahrála poprvé v roce 2016 na festivalu Colours of Ostrava, nyní se představila v Praze.
První deska vám vyšla pod hlavičkou vydavatelství Grandmono, které spoluvlastníte. To muselo chtít v začátcích hodně kuráže.
Já odvážná nebyla. Sama bych do toho jako zpěvačka nikdy nešla. Jenže nás pořád někde odmítali, tak se kolegové David a Jan rozhodli, že si desku vydáme sami. Asi jsem měla trochu strach, ale věřila jsem jim. Jsou to nesmírně chytří kluci.
Proč vás nechtěli?
Někde nás chtěli, ale nevěděli, jak projekt prodat. Jinde nám zase nesedělo datum vydání a někdy jsem dokonce vadila já. Chtěli někoho líbivějšího, krásnějšího, holku z plakátu.
To myslíte vážně?
Nebyla jsem štíhlá a tehdy to byl problém. Věřím, že dnes už by to bylo jinak.
Tipuju, že pak vám mohli utrhnout ruce.
Samozřejmě, ale to už jsme se jen smáli a odmítali je, protože jsme se dokázali postavit na vlastní nohy a vydělávat si na sebe. V roce 2010 se nám povedlo v Grandmono jen s jednou jedinou deskou na kontě pokrýt dvanáct procent nizozemského trhu. To bylo neskutečné. Myslím, že někteří z těch, kteří nás dříve odmítli, asi dostali padáka.
Ustála jste ten úspěch?
Byla jsem tehdy hodně vystresovaná, neměla jsem čas na aroganci. Každý den jsem měla rozplánovaný minutu po minutě, pořád jsem se někam balila a jezdila. Byla jsem po uši ponořená v práci, takže jsem neměla prostor si všimnout, jak populární jsem.
Takže zůstat nohama na zemi nebyl problém.
Ani tak nešlo o to, jestli zůstanu nohama na zemi, jako o to, jestli ty nohy vůbec cítím. Odpočinula jsem si, až když mi našli v roce 2011 na hlasivkách polyp a musela jsem vše zrušit.
Dovedla jste se zastavit?
Trvalo mi to, ale tehdy jsem si uvědomila, že jsem to pořád já. Měla jsem na kontě spoustu peněz, ale pořád jsem měla stejný byt, stejné auto i stejné kamarády. To zůstalo dodnes. Věřím, že kdyby mě objevili dřív než v 28 letech, možná bych ten úspěch snášela hůř.
Když jste pak začala pracovat na druhé desce The Shocking Miss Emerald, cítila jste tlak, že musíte být stejně úspěšná?
Tehdy ještě ne. Cítím ho teď. Nechci přijít s něčím, co by někdo mohl označit za horší album.
Jste už po těch deseti letech na pódiu sebevědomější?
Určitě. V živém hraní jde hlavně o zkušenosti, na rozdíl od nových alb, na kterých jde spíše o inspiraci.
Jaké to je zpívat, když víte, že za pódiem je vaše malá dcera?
Je to velká zodpovědnost a někdy mi to trochu odvádí myšlenky.
Procházíte si během vystoupení nějakými emočními fázemi?
Je to pokaždé jinak. Na začátku jsem většinou natěšená a mám trochu trému, pak ale někdy přijde konec a ani nevím jak, jindy se zase už v polovině modlím, ať mi vydrží hlas.