Na lovu rekordních mrazů
Reportáž z půlnoční výpravy na nejstudenější místo v Česku
Pod nohama křupe zmrzlý sníh. Chlad kouše do tváří. Přes den se tu prohánějí stovky běžkařů, ale teď je pláň opuštěná. Vstupujeme do ticha šumavské noci. Kousek odtud je meteorologická stanice Kvilda Perla, jedno z nejstudenějších míst v Česku. Jdeme tam zažít něco jedinečného – být při tom, když rtuť teploměru padne na dno.
Na půlnoční výpravu za mrazem se vydávám spolu se šumavským meteorologem Romanem Szpukem a jeho kamarádem Petrem Matějkou. Nemají auto, takže jdou pěšky až ze stanice na Churáňově, kde Szpuk hlídá počasí. Asi deset kilometrů urazí za hodinu a půl. Já za nimi jedu od Netolic – už tam teploměr ukazuje po osmé večer minus 14 stupňů.
„Čekám ještě, kolik ukáže teploměr ve 20:30, a pak vyrazíme. Zatím by tam mělo být minus 24. Musíme chvátat, protože po půlnoci se má zatáhnout,“hlásí mi do telefonu Roman Szpuk. Začnu na sebe doma soukat jednu vrstvu termoprádla za druhou.
Cestou na Kvildu, kde máme sraz, teplota pomalu klesá. Minus 16, minus 17… Jedu po zledovatělé silnici a pořád nikoho nevidím. Že bych je přehlédl? V tom liduprázdnu mi to připadá absurdní. Až těsně před odbočkou k Návštěvnickému centru Kvilda se přede mnou ze tmy vynořuje člověk. Vypadá jako eskymák. „Honem to zaparkuj, Roman šel napřed, aby nic nepromeškal,“říká „eskymák“, ve kterém poznávám Petra Matějku.
Chvátám, takže si v autě zapomenu i rukavice, což se ukáže jako velká chyba. Když mi to dojde, už není možné se vrátit.
Diamantový prach
Jdeme kousek cesty po běžkařské dráze až do lesa na bílou planinu. Odtud se klesá ke korytu Kvildského potoka, na jehož břehu stanice stojí. Tam čeká Roman Szpuk s teploměrem zabodnutým do sněhu. „Ani ne minus dvacet,“hlásí. „Pomalu se začíná zatahovat. Fouká od severovýchodu, takže zřejmě vzduch vyhání výtok chladu z Jezerní slatě. Zažil jsem tady už úplně jiné podmínky,“vysvětluje.
Před dvěma lety tady v lednu zažil teploty pod minus 32 stupni.
„To padala zmrzlá mlha, které se říká diamantový prach, krystaly jiskřily v povětří. Z Jezerní slatě se pomalu valil proud studeného vzduchu. Bylo mnohem víc sněhu a voda v tom potoku tekla jako černý olej, úplně pomalu. Nebylo vůbec nic slyšet, byl to jedinečný zážitek,“popisuje meteorolog Szpuk.
Teplota mezitím ještě padá pod minus 22. To nám ale nestačí. Nikde v Česku teď není větší mráz. To my ale nevíme a jsme trochu zklamaní. Šli jsme si sem pro minus 28, tajně doufali, že teplota klesne až pod minus 30. Jenže obloha naznačuje, že bude brzy zase o něco tepleji.
„Jakmile se zatáhne nebo padne mlha, je vždycky po nadějích. A přesně tohle kolegové předpovídali. Jsou to sice amatéři, ale kolikrát vědí víc než my,“říká s obdivem Szpuk.
I tak je tohle místo i chvíle úžasná. I když mám dvoje ponožky, začínám ztrácet cit v prstech. Tváře už pomalu necítím a ruce mě bolí. Snažím se zachytit atmosféru na fotoaparát, ale stihnu jen pár krátkých videí a fotek, pak technika službu vypoví. Stejné je to s diktafonem: i s úplně novými baterkami je už vybitý. Trochu pofukuje, okolní lesy lehounce šumí. Je slyšet i zurčení potoka. Vyrážíme zpátky, už není na co čekat.