Jak ponižující, líčí Jakeš soumrak Lidových milicí

Bývalo jich přes osmdesát tisíc, teď se jen čtyři z někdejších členů „ozbrojené pěsti dělnické třídy“uvolili vystoupit v dokumentu Lidové milice, jehož premiéru dnes uvádí ČT2. A zazní tu, že se nestydí, že nedělali nic špatného.

Ovšem historická fakta tvrdí něco jiného. Snímek sleduje zrod organizace od takzvaných revolučních gard roku 1945 přes jejich vyzbrojení v roce 1948 až po zásahy proti studentskému pochodu, během vyhánění duchovních nebo za plzeňské stávky v době měnové reformy.

Typickou obojetnost vykazují události roku 1968, kdy sílil tlak na jejich zrušení – ovšem Lidové milice se nejprve obhájily tím, že se prý plně stavějí za obrodný proces – a po invazi se zase postavily za Sovětský svaz. I střelbou: při demonstracích v roce 1969 byli mezi mrtvými včetně čtrnáctiletého chlapce i ti, na něž stříleli právě milicionáři.

Úlohu Lidových milic koncem 80. let komentuje ve filmu vedle historiků také Miloš Jakeš – a pro leckoho to může být docela šok. Tehdejší generální tajemník ústředního výboru komunistické strany totiž bez vytáček přiznává, že osobně byl pro, aby po 17. listopadu 1989 přijely Lidové milice do metropole posílit hroutící se režim: „Ale bohužel Praha je odmítla, kvůli obavám z krveprolití a k radosti všech nepřátel socialismu. Takže Lidové milice přijely a zase odjely; to bylo ponižující, špatné,“lituje Jakeš.

Jinak věcný dokument má dva zajímavé průvodní prvky. Jednak líčení, jak se po sametové revoluci Lidové milice samy rozpadaly – včetně uniformy putující „na sběr pro Afriku“; jednak ukázku, v kolika dílech si dělnické bojové jednotky za svou existenci „zahrály“. Patří k nim Občan Brych, Pan Habětín odchází, Všichni dobří rodáci, Noc nevěsty i 30 případů majora Zemana.