Dva druhy olympijského ticha

Úplně jiné okamžiky, úplně jiné kulisy. Ale spojené pocitem, že jste se nachomýtli k čemusi hodně zvláštnímu.

Ze Severní Koreje fičela ledová meluzína a já se v demilitarizované zóně dalekohledem díval do nejizolovanější země světa, která zvlášť tady připomíná území nikoho. Divné, nepříjemné ticho zde vládlo.

O týden později jsem pod svahem v jihokorejském Čongsonu postával, bavil se s kolegy – a najednou se přihnal hurikán Ester. Ledecká vyhrála lyžařské super-G o setinu vteřiny a znovu přišlo až posvátné, hluboké mlčení, tentokráte zařízené absolutní senzací her. Až poté přišel bujarý ryk a oslavy, byť stále zředěné tím, že tomu spousta přítomných (včetně šampionky samé) ne a ne uvěřit.

Právě tyhle dva momenty si uchovám v paměti; nejdéle, co to půjde. Proč?

Zase jsem si potvrdil, že v dnešním světě festival pod pěti kruhy bohužel není a nemůže být jakousi izolovanou oslavou sportu, ostrůvkem radosti obklopeným olympijskou bublinou. V Soči 2014 obavy z teroristů, v Riu 2016 strašák jménem zika, letos sousedství se zlým, nevypočitatelným a přezbrojeným režimem. Mimochodem, Tokio 2020 leží od Kimovy říše jen o kousek dál.

Ale zážitek číslo dvě pořád převýší ten první. Přes všechnu komerci a pravidla přísná pomalu jako na hranici mezi Jihem a Severem se na olympiádách stále objevují příběhy, jež působí snad zázračněji než vidina míru na Korejském poloostrově.

Jako ten o Ester Ledecké. Nebo o německých hokejistech ve finále. Nebo o tureckém skokanovi na lyžích. O 44leté finské hokejistce, která získala bronz v Naganu, porodila tři děti, vrátila se – a teď bere bronzovou „placku“znovu. O tyrolském dobrodruhovi reprezentujícím Bolívii, jehož tu jako trenér vedl rakouský duchovní…

Sport rozhodně nevyřeší problémy světa, ale dokáže nabídnout dotek poezie, krásy, ba občas až téměř nadpřirozena. A proto byla i megaakce nazvaná Pchjongčchang 2018 inspirativní.

P. S. Organizačně to byly hry skvělé, sportovně pozoruhodné – a vizuálně smutné. Při pohledu na zvlněné a zalesněné kopce jsem se mnohokrát zastihl při představách, jak hezky tu musí být na jaře, v létě i na podzim, jen ne v těch zpropadených mrazech, protože z barev byla přítomná pouze hnědá. A zastesklo se mi po Riu.

Sport rozhodně nevyřeší problémy světa, ale dokáže nabídnout dotek poezie, krásy, ba občas až téměř nadpřirozena.