Ghúta: ne tak jednostranný válečný příběh
Ze zpráv o „masakru 21. století“ve východní Ghútě se neustále vytrácejí islamisté, kteří odtud ostřelují Damašek a drží 400 000 lidí jako lidské štíty.
V „pekle na zemi“, jak tomu předměstí Damašku říká generální tajemník OSN, měli včera chvíli příměří. Kdo chtěl, mohl odejít. Hádejte, kolik lidí to udělalo.
Ani noha. Asi by chtěli, ale nemohou.
Stejně jako ve východním Aleppu je rok poté i ve východní Ghútě leccos jinak, než jak se to líčí. Ukazuje to, že sledujeme příliš jednostranný příběh.
Představte si čtverec o straně deset kilometrů. Udělejte z té plochy trojúhelník, umístěte ho na kraj Prahy tak, že jeden vrchol bude asi kilometr či dva od Václavského náměstí. A představte si, že tak blízko vlají černé prapory džihádu a zelené vlajky islamistů.
Takhle se východní Ghúta už roky prořezává do samého centra Damašku.
Teď ji Syřané drtí bombami takovou silou, že se mluví o „Srebrenici 21. století“, „masakru 21. století“, „soudném dni“či „hysterickém násilí“. OSN sděluje, že jí „došla slova“a v Radě bezpečnosti se dramaticky hlasuje o vyhlášení příměří.
Být v tom kotli je bezpochyby skutečné peklo, opravdu se tam umírá. Lidé uvnitř jsou nešťastníci. Otázka je proč. Příběh Ghúty je líčen jako další stránka syrské tragédie, v níž režim masakruje civilisty takřka z dlouhé chvíle. Stejně jako při obléhání východního Aleppa vidíme fotky mrtvých a zraněných dětí a civilistů. Zvláštní věc: stejně jako v Aleppu však nevidíme jediného ozbrojence.
Je jich tam však deset až patnáct tisíc.
Západ jim ze setrvačnosti a jako vzpomínku na svou naivitu ze začátků syrské občanské války pořád říká povstalci nebo rebelové, ve skutečnosti jsou to už roky kovaní džihádisté.
Největší z pěti hlavních skupin ovládajících Ghútu se jmenuje Armáda islámu. Chce v Sýrii islámský stát a šaríu. Je tam i odbočka al-Káidy v Sýrii zvaná Tahrír aš-Šám. A další dvě skupiny, jež také chtějí islámský stát a šaríu. Pikantní na jedné z nich je, že ji USA financovaly, dokud v červnu 2016 její muži před kamerou nepodřízli patnáctiletého chlapce.
Bojovníci těchto skupin roky ostřelovali Damašek děly, raketami a minomety, odpalovali tam auta naložená výbušninami a podnikali náhlé přepady, když tam pronikli kanalizací.
Zprávy o obětech jejich akcí, když vůbec dorazily z Damašku, byly vždy opatřeny zpochybňujícím slůvkem „údajné“. Zato věrohodnost zpráv o obětech uvnitř Ghúty nikoho očividně netrápí, přestože je sdělují neznámé zdroje z území ovládaného radikály, kam nesmí žádný západní novinář, protože by ho pravděpodobně taky podřízli.
Není pochyb, že lidé ve východní Ghútě trpí, umírají, hladoví a bojí se. Ale stejně jako v případě východního Aleppa se i z tohoto příběhu nějak vytratili ozbrojenci, kteří tuto pevnost vytvořili, drží lidi uvnitř jako lidské štíty, střílí z ní ven a občas i po sobě.
Válečná logika je neúprosná: Bašár Asad těžko může nechat bombardovat Damašek a nesnažit se zničit ty, kteří to dělají.
Islamisté v Ghútě jsou obklíčeni jako Paulus ve Stalingradu. Stejně jako on mají nulovou šanci, že vyhrají nebo je někdo vyprostí. Jenže lidé jsou tam obklíčeni s nimi.
Britský The Independent včera citoval muže z Ghúty, jemuž ozbrojenci řekli, že nepustí ženy a děti, protože pak by morálka uvnitř kotle poklesla, a navíc by přišli o živé štíty.
Ale problém je ještě složitější. Za roky války se všichni nenávidí jen proto, že žijí na opačné straně. A tak se Syřané z Ghúty bojí odejít, protože se bojí msty či aspoň odvedení do Asadovy armády. Muži se bojí, že budou považováni za další převlečené džihádistické útočníky. Těch se bojí i obyvatelé Damašku, a tak chtějí, aby radši zůstali, kde jsou.
Zdá se, že nakonec bude muset většina civilistů zřejmě zažít i ofenzivu syrské armády s tanky a děly, po níž Asad po letech zabezpečí střed vlastní metropole a ovládne většinu území, jemuž se říká „užitečná Sýrie“.