Říkali si pane ministře, i když už funkci neměli
Bývalí nekomunističtí politici se po únoru 1948 v exilu scházeli, aby našli viníka. „V roce 1950 ještě doufali, že se vrátí domů,“říká historik Pavel Horák.
hierarchií, měli rozdělené role. Masaryk byl vizionář, Štefánik lev salonů a Beneš úřednický motor, a velmi dobře jim to klapalo. Druhý exil byl něco jiného – stát ve státě, kopíroval státní zřízení, měli prezidenta, vládu i ministerská auta s řidiči. A také jasného lídra. Nic z toho třetí exil po únoru 1948 neměl a neměl ani podporu krajanských komunit, která byla vždy klíčová.
Proč?
Krajané už nechtěli podporovat politiky, kteří si to sami prohráli. Ochotně podporovali uprchlíky, organizovali pomoc, ale politikům, kteří byli navíc rozhádaní, už tolik pomáhat nechtěli.
Měli aspoň podporu zahraničních vlád?
Evropská společnost se obávala nové války a západní vlády uznávaly pražský komunistický režim. Exilu se sice podařilo s americkou pomocí vytvořit v roce 1949 Radu svobodného Československa, ta však neměla sloužit jako náhrada státních orgánů.
Kdo a jak se v Londýně ocitl?
Cesty byly různé. Američané v Německu nejprve koncentrovali prominentní uprchlíky do vily nedaleko Frankfurtu. Podle svědků šlo o zvláštní podívanou, když se v zahradě procházeli lidé v lyžařských úborech, protože řada z nich překonala hranice na lyžích. Začala se dělat politika, i když se ještě mísila s každodenní starostí o zubní pastu, cigarety nebo žiletky. Už tam se však zjistilo, že na směřování „zahraničního odboje“jsou velmi odlišné názory. Exil byl totiž složený ze zástupců mnoha protikomunistických stran. Nejprve museli vysvětlit, proč se na Západě ocitli. K tomu měly sloužit i londýnské schůzky zachycené v naší knize.
Kdo je organizoval?
Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný společně s ministrem Jaroslavem Stránským. Schůzek se kromě politiků účastnili i novináři Ferdinand Peroutka či Lev Sychrava. Chtěli se dopídit toho, proč prohráli, a vytvořit o tom jednotné svědectví. Jenomže se nemohli