Rozhovor: ADHD mého syna

Někdy mám pocit, že diagnózu ADHD má ve své „vycukanosti“celá společnost, nejen můj syn, říká Pavlína Brzáková.

MF DNES - - FRONT PAGE - Ivana Karásková reportérka MF DNES

Etnoložka Pavlína Brzáková ještě za studií podnikla bezmála deset cest za sibiřskými kočovnými pastevci a psala o nich knížky. V Kristových letech ji cestování přestalo naplňovat a pocítila potřebu svůj život zásadně změnit. Vdala se a stala se matkou dvou dětí. Téma její poslední knížky, kterou minulý týden pokřtila, se výrazně liší od těch předešlých. Je o jejím synovi a název Kryštof ÁDéHáDě o obsahu mnohé napovídá.

Rozhodla jste se zaznamenat vlastní zkušenost s dítětem, které má diagnózu ADHD. Co vás hlavně motivovalo?

Tuhle knížku jsem vůbec neplánovala. Původně jsem si dělala jen zápisky pro sebe v nejtěžším období, kdy jsme se synem nemohli prakticky nikam chodit. Ani do školky, protože vzdoroval. Kdybych ho tam dotlačila, učitelka by mi ho vrátila. Měl záchvaty vzteku a jen já věděla, že není agresivní, ale hodně citlivý. Bylo pro něj nesnadné měnit prostředí. Těch zápisků postupně přibývalo. Psaní mi pomáhalo, abych se ztišila a hledala pro nás východiska. Když jsme se synem překonali největší těžkosti, napadlo mě, že by možná bylo užitečné podělit se o svoji zkušenost s ostatními rodiči v podobné situaci.

Co bylo na té zkušenosti nejtěžší?

Kromě samotného problému nepochopení okolí. Ženy se často cítí být špatné mámy, protože jim to veřejnost a někdy i ti nejbližší jako třeba prarodiče dávají najevo. Je to taková tíha, že se maminka bez pomoci snadno může sesypat. Chtěla jsem proto udělat i určitou osvětu pro lidi, kteří v nás vidí špatné mámy nevychovaného a zlobivého dítěte.

Jak se dá tato porucha vysvětlit lidem, kteří o ní nemají potuchy?

Každé takové dítě je originál. ADHD se většinou charakterizuje problémy s udržením pozornosti a hyperaktivitou. Ale to se snadno řekne. Tyto děti na první pohled srší energií, ale také se rychleji unaví, i když to tak nevypadá. Když zrovna zlobí nejvíc, může to být naopak projev prudkého poklesu jejich energie a pomůže jim odpočinek.

Kdy jste si naplno uvědomila, že je se synem něco jinak?

Mně bylo od počátku jasné, že je jiný, netušila jsem ale, že budeme mít diagnózu. Syn, kterému jsem v knížce kvůli ochraně soukromí dala jméno Kryštof, do čtyř let nemluvil. My dva jsme spolu ale úplně souzněli, aniž jsme potřebovali slova. Některé maminky mi radily, že ho mám dát do školky, že se tam jejich dítě rozmluvilo. Našla jsem jedno rodinné centrum a trochu to pomohlo. Řešili jsme ale potíže s jídlem a různá nedorozumění. Snažila jsem se chápat synův vnitřní svět a jeho první slova ve mně probouzela naději. Teprve v předškolním věku v běžné státní školce se ukázalo, že před námi stojí velké překážky. Kromě potíží s řečí se u něj projevoval neklid. Z návštěv u odborníků jsem se však vracela zklamaná.

Co vám pomohlo, abyste si přestala myslet, že jste špatná matka?

Nejvíc asi pobyt v zahraničí, kdy děti navštěvovaly mezinárodní školu v Prištině. Můj současný manžel je Američan a do loňského léta působil u OSN v Kosovu. A já se tam rozhodla strávit poslední dva roky jeho kontraktu se synem a dcerou. Oba s angličtinou začínali téměř od nuly. Ve škole byly děti z různých zemí, a když někdo neuměl anglicky, automaticky dostal asistenta, takže u syna nebyl v řeči jeho handicap poznatelný, projevoval se jen v jeho chování.

Přesto, nebyla pro něj taková změna prostředí zátěžovou situací?

Dlouho jsem váhala, jestli odjet, radila jsem se s odborníky. Jeden mi tvrdil, že se kvůli poruše nedokáže naučit druhý jazyk. Jiní mě ubezpečovali, že Američané mají svobodnější přístup ke vzdělání, jsou optimističtější, což by synovi mohlo prospět. Navíc jsme tam natrefili na jednu skvělou učitelku, která rychle zjistila, jak Kryštof funguje, a poskytla mu komfort, aby se do výuky zapojoval, kdy on chce. Projevila pochopení a nechala ho pohybovat se po třídě, když to potřeboval, takže se potíže zmírnily. Já doma učila obě děti češtinu.

V doslovu vaší knížky říká dětský psycholog Václav Mertin, že matka zná svoje dítě nejlíp. Proč to mnozí experti v Česku vidí jinak?

Těžko říct, zároveň se nechci pouštět do zobecňování. Z těch různých speciálně pedagogických center a pedagogicko-psychologických poraden bývá člověk často rozčarovaný. Dlouhé objednací lhůty, nedostatek času. Copak v krátké chvíli někdo může dítě posoudit a dát škole pokyny, jak s ním zacházet? Mně to přijde prakticky nemožné.

V knize popisujete, že kromě ADHD u syna zjistili vývojovou dysfázii, což už není tak známá diagnóza. Jak byste ji přiblížila?

Projevy jsou viditelné ve zpoždění řeči, děti mají unavitelnější sluchový aparát. Je třeba s nimi mluvit v kratších větách a ověřovat si, jestli dobře rozumějí. Jejich vývoj je jakoby rozhozený. Někdy jim chybí obratnost, Kryštof měl třeba ještě v sedmi letech potíže s oblékáním. Nic z toho se netýká intelektu. Když synka testovali z prostorové geometrie, skládal složité obrazce jako děti o tři čtyři roky starší. Z Kosova jsme se vrátili loni v létě a Kryštof dnes navzdory prognózám mluví plynně anglicky. V češtině dělá chyby v předložkách, ve tvarování slov, anglická gramatika je pro něj snazší. Jeho jinakost se nejvíc projevuje v chování – tyto děti často pracují, jen když chtějí, takže se snažím zařídit, aby pracovat chtěl.

Lidé většinou akceptují ostatní handicapy, hůře už právě poruchu chování. Dá se takový jedinec spolehlivě odlišit od zlobivého dítěte?

Vyžaduje to delší zkušenost a pozorování. Bohužel ani učitelé, kteří poruchu rozlišit dokážou, ji v běžném provozu často nezohlední. Tak či tak, takové dítě prostě výuku narušuje a z jejich pohledu „zlobí“. A pokud osvícený učitel poruchu zohlední, musí umět také ostatním dětem vysvětlit proč, což pro něj nemusí být snadné. Udělala jsem si kurz na asistenta pedagoga s praxí na základní škole, mimo jiné i proto, abych lépe pochopila, jak dětem s potížemi pomáhat.

Co všechno jste zjistila?

Asistent komunikuje s učitelem a rodičem, vytváří mezi nimi velmi prospěšný most. Ne každý učitel však umí s asistentem pracovat a ne každý ho ve třídě chce. Někdy je obtížné handicapované dítě do kolektivu zakomponovat. Můj syn zatím asistenta nepotřebuje, má skvělou paní učitelku, ale chtěla jsem se pojistit, kdyby to v budoucnu bylo jinak.

Jak vnímá vaše dcera skutečnost, že jste tolik soustředěná na syna?

Riziko, že se sourozenec v podobné situaci cítí opomíjen, hrozí a já si je uvědomuji. Musím na to myslet, abych šetřila energii i pro dceru. Syn chodí dnes do třetí třídy, dcera o dva roky výš a já se snažím vymýšlet takové aktivity, abychom je mohli dělat společně. Velkou oporou je nám můj současný manžel, který mimochodem skvěle mluví česky. Také musím ještě na vysvětlenou doříct, že s otcem dětí jsem se rozvedla. Ale život to zařídil tak, že po návratu z Kosova bydlíme ve stejné obci, kde nás okouzlil jeden dům se zahradou. Děti tak teď mají ke svému tátovi blízko.

V knize zmiňujete tajemnou „Paní v bílém“jako světlou pozitivní výjimku mezi experty, kteří syna posuzovali. Jaké je odbornosti?

Je klinická psycholožka. Projevila nám velkou empatii, chválila nás za pokroky, viděla v synovi mimořádné dítě. Navodila tak pozitivní atmosféru, že s ní synek začal okamžitě spolupracovat.

Paní v bílém také v knize říká, že zvláštních dětí v populaci přibývá. Tušíte proč?

Možná za to může uspěchaný životní styl, tlak na výkon, genetická dispozice. Někdy mi přijde, že ADHD má ve své „vycukanosti“celá společnost.

Jestlipak se vám ve vašem současném životě někdy zasteskne po Sibiři?

Jen někdy. S přibývajícími roky mám jiné priority. Po třicítce jsem cítila, že mě cestování přestává naplňovat. Začalo mě zajímat, jaké je mít rodinu. Měla jsem najednou pocit, že se na život jenom koukám. Zatoužila jsem žít víc za sebe. Pro děti, pro rodinu, naplno.

Někde jste se vyjádřila, že vaše cesty na Sibiř byly spíš útěky. Od čeho?

To není úplně přesné. Jezdila jsem tam až na výjimky sama, byla ve mně zvědavost. Určitě jsem hledala vnitřní rovnováhu a Sibiř mi pomáhala zjišťovat, co vlastně v životě chci. Každý odjezd mě přiměl od sebe poodstoupit, získávala jsem nadhled.

Nejste vy také hodně osobitý člověk? Zajímala jste se o jihosibiřské šamany. Máte blízko k Jaroslavu Duškovi, mimo jiné jste spolu napsali dvě knížky Ze mě a Tvarytmy…

S Jaroslavem jsme se seznámili na konci devadesátých let, kdy přijel s televizním štábem do mojí garsonky na Smíchově. Natáčeli komponovaný pořad o šamanismu. A pak jsme se neviděli. Později pokřtil některé mé knížky, načetl na CD moji knížku Dědeček Oge, napsali jsme společně jeho dvě knihy. Obdivuji Jardův zápal pro život a tvůrčí nadšení.

Na závěr ještě zpátky k vašemu synovi – nikdy jste si nekladla otázky, proč se právě vám narodilo dítě, jako je Kryštof?

Tohle mě nikdy nenapadlo. Já svého syna miluju, naučil mě spoustu věcí. Nabízí mi jinou perspektivu pohledu na svět, na vzdělání. Vedle něj si stále uvědomuji, jak je nutné pozitivně myslet a vytvářet pozitivní podněty. Naučil mě víře, že všechno se dá udělat líp.

A daří se vám to?

Věřím tomu, protože když zakolísám, zakolísá i on. Učím se být pro něj pevninou a nenechat se tolik zmítat životem. Nemáme na vybranou, tohle je naše cesta. A dál se uvidí.

Foto: Dan Materna, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.