Chybějí mi vrabci, sýkorky i kosáci. Je to jen zimou?

Kosa, kosa, kosa. Řádí tu kosa. Ne jak je to v té říkačce „Olga volala kosa, chodí tu okolo polobosa“. Není to kosa, ten staromódní, stále vděčný instrument na sekání trávy. Kosa jako zima, mráz, hodně pod nulou, kdy zmrzlí ptáci padají z nebe.

Bojujeme s ní již třetí týden. Není to sice žádná sibiřská kosa, těch pověstných padesát pod nulou. Ono stačí deset a při ostřejším větru omrznou tváře, nos. Bez kulicha a rukavic to nejde. Starším a fyzicky ne zdatným lidem se doporučuje nechodit ven. Je mně líto odečkovaných psíků, kterých je především po ránu a vpodvečer, jak se jejich majitelé vracejí z práce, park pod mými okny plný. Ale ti se po vyvenčení mají kam schovat, vracejí se do svých teplých domovů. Ale co ptáci? Kam ti se schovají? Jak a kde se najedí a zahřejou?

Sedím u okna na balkonu, kde se houpají dvě krmítka – košíček a dřevěný domeček pro ptáky. A čekám, jestli se ukážou nějaké sýkorky. Čekám hodinu, dvě, stále nic. Kde jsou? V parku občas přelétnou holubi a kavky, nic jiného, a i těch je jaksi méně než obvykle.

Kosa nekosa, chybí mně ptactvo, ptačí zpěv. Tyto dny nic, ani kviknutí.

Vrabce, tradiční všudybyly, tu není vidět ani v létě. Že prý se jimi živí poštolky hnízdící ve věžích pražských kostelů. Mrchy. Tedy, ty poštolky. Psíků všech odrůd pobíhá po trávníku víc, než ptáků létá mezi stromy.

Na ledacos jsem si musel po svém návratu do vnitřní Prahy zvyknout, a toto byla jedna z těch skutečností, na kterou jsem nepomyslel – je tu málo ptáků, hlavně zpěvných. Zvykl jsem si na ně, chybějí mně. Ve stromech naší zahrádky v newyorském Glen Covu jich bylo – zarouhám si – až moc. Také sojky, ale ty mně pily krev. Byly totiž dny, kdy se jich ve špičce vysokého dubu sešlo půl tuctu a naplno se rozhádaly, až to otřásalo oknem mé ložnice. Nebylo snadné usnout, když jsem se po třetí směně (u novin tzv. lobster shift) nedostal do postele dřív než v pět hodin ráno a ta kakofonie už jela na plné decibely. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si pokoj pro hosty dost pracně zvukově izoloval. Ironie byla, že krátce poté jsem přešel na denní zaměstnání. Ovšem kdokoliv nás později navštívil, žasnul a byl nadmíru spokojen, jak příjemně se tam spalo.

Nemyslím si ale, že ptactvo vyhnala jen ta momentální kosa. Ono jich není nijak moc ani během teplých měsíců. Je dost možné, že jim – stejně jako mně – vadí znečištěný pražský vzduch. Především pravidelná inverze, kterou naléhavě cítím především v lednu. Prý je to podstatně lepší, než tomu bývalo dřív, ale mne to tak škrábe v krku, že začínám uvažovat o změně bydliště, než si na stará kolena přivodím nějaké hloupé astma.

Stále nic. Krmítka jsou plná semínek i loje, ptačí návštěva žádná. Jen pár holubů dole v parku hledá drobky, které někdo pro ně vysypal, jinak žádného jiného ptáka nevidím, neslyším. Kdybych neseděl blízko okna, jistě by se na verandu přiletěl ohřát nějaký holub, často i dva, a než bych ho zahnal, zaneřádil by dlaždičky.

A tak mě opět napadá – paní starostkyně Krnáčová, prosím vás, zapomeňte na ty hlouposti, jako jsou wi-fi lavičky a podobné ptákoviny, které můžou na kancelářském stole vypadat jako chytře vykoumaný pokrok, ale v praktickém životě jsou to miliony korun vyhozených z okna. Byl jsem se na jednu z nich podívat. Byla již značně opotřebovaná, možná i běžným vandalismem. Seděli na ní dva mladí, očividně nesloužila designérem z prstu vycucanému záměru.

Kdyby se ty miliony vrazily do vyčištění a zvelebení parků, snad by ptactvem ožil i ten pod mým oknem.