Maléry pana Stramaccioniho
Ještě před startem jara doufal, že kromě fotbalové Sparty pozvedne na vyšší úroveň i svou znalost češtiny. „Doufám, že tu budu tak dlouho, abych se jazyk stihl pořádně naučit,“usmíval se.
O tři týdny později může Andrea Stramaccioni učebnice češtiny pomalu odnést do antikvariátu – složitou řeč už nebude potřebovat, protože jako kouč fotbalové Sparty končí. Proč? Co udělal během devíti měsíců špatně? Bylo toho víc než dost.
Podcenil prostředí. Základní chyba, od které se odvíjela spousta dalších. Sám Stramaccioni přiznal, jak ho česká liga překvapila náročností, nedokázal dobře pochopit ani českou mentalitu. Ve specifickém prostředí narážel, mimo jiné i proto, že se na ně špatně připravil. Sparta pod ním vsadila na „internacionalizaci“, jenže ta zatím nadělala víc škody než užitku. Je otázka, jestli vůbec v takové míře má v Česku šanci na úspěch.
Netrefil se do posil. V létě s jeho souhlasem přišlo plno hráčů, ale málokdo z nich dokázal okamžitě pomoct. Rekordní Ben Chaim si nezvykl doteď, stoper Kaya dlouho marodil a nyní nepřesvědčuje, Mandjeck nebo Janko už jsou dokonce pryč. Přitom Sparta na přestupy i platy vydala obrovské částky, do té doby v Česku téměř nevídané. A vytvořila na sebe tlak, pod kterým se až nečekaně rychle zhroutila. Z velké části Stramaccioniho vinou.
Točil se sestavou. Vzpomenete si vůbec, jestli někdy pod italským koučem Sparta nastoupila dvakrát za sebou ve stejném složení? Stalo se to jen dvakrát v podzimní části ligy. Jinak Stramaccioni s týmem nevídaně čachroval, jako by se mu ani nechtělo opustit metodu pokus omyl. Někdy mu do plánů zasáhla zranění, ale fanoušci si dělali legraci, že základní jedenáctku snad losuje. „Byl dnes přítomen notář?“
vtipkovali někteří. Neustálé změny přispívaly k chaosu, hráči si na sebe nezvykli.
Nevtiskl týmu tvář. Zaznamenali jste během tři čtvrtě roku pod Stramaccioniho vedením něco, co by Spartu herně charakterizovalo? Sotva, nic takového se nenašlo. Pokud tedy nepočítáte zmatky, nejasnosti a rozháranost. Pozitivní posun se nedostavil, i když na něj vedení vytrvale čekalo. Trenér uměl o svých představách přesvědčivě mluvit, ale na hřiště je nepřenesl.
Byl čitelný. Když odečteme neustálé rotování sestavou, nedokázal Stramaccioni soupeře ničím zaskočit. Sparta nezvládala měnit rytmus hry, chybělo překvapení, třeba fikaný signál při standardce. Jediné, čím v tomhle ohledu kouč v parádním obleku zaujal, byl způsob, jakým Sparta vstupovala do zápasů během podzimu: po výkopu dlouhý míč dopředu, za kterým od poloviny hřiště hned sprintovalo několik hráčů. Napoprvé zajímavost, ale proč ji donekonečna opakovat?
Promrhal snové možnosti. Žádný trenér v historii české ligy nedostal ve Spartě tolik času jako bývalý kouč Interu Milán. Možná právě tahle adresa v jeho životopisu přesvědčila šéfy, aby mu dali na české poměry obří plat, pravomoci a dlouho i neochvějnou důvěru. Doba hájení se neustále natahovala, i když se často zdálo, že už musí vedení dojít trpělivost. Nedocházela, naopak v zimě uvolnilo luxusní porci peněz na další přestupy, které měly do té doby pokaženou misi zvrátit. Ani to zatím nevyšlo.
Protiřečil si a tápal. Když Stramaccioni na podzim tvrdil, že „nechce po každém zaváhání měnit směr“, vyznívalo to jako vtip. Přesně to totiž dělal – zkoušel všechno možné, místo aby se držel jedné stálé myšlenky. Podivně řešil i situaci kolem kapitána Lafaty – jako by nevěděl, jestli ho vlastně chce využít, nebo ne. Tápání se mu vymstilo a hrubě uškodilo celé Spartě.
Kdo ji teď po malérech pana Stramaccioniho dá dohromady?