Strašení Sorosem je jen ubohá politická taktika
Vojtěcha Srnky, reportéra MF DNES
Když nevíš, co s míčem, vystřel. Tak zní otřepané sportovní přísloví založené na tom, že se z beznadějné situace nakonec podaří vytěžit nějaký náhodný gól. Klidně by se však dalo s menší obměnou použít také v politice: Když nevíš co dál, vytáhni Sorose.
George Soros, sedmaosmdesátiletý miliardář, investor a filantrop židovského původu, se stal strašidlem obcházejícím demokratické státy, děsícím tamní politiky. Ve skutečnosti ale strašení Sorosem není ničím víc než jen v poslední době čím dál oblíbenější strategií protiimigračních politiků nebo těch, kteří se snaží odrazit kritiku veřejnosti.
Základem ideologie George Sorose je vize otevřené demokratické společnosti, jak ji definoval slavný filozof Karl Popper. Proto část svých peněz věnuje neziskovým organizacím na projekty, jejichž cíle korespondují s jejich vizí. Z jeho peněz fungovaly nebo fungují organizace bojující proti korupci nebo ty, které pomáhají vyloučeným skupinám obyvatel.
V posledních letech Soros přispívá také organizacím, které pomáhají lidem utíkajícím ze zemí postižených válkami. Ty však také kritizují politiky, kteří strach obyvatel zemí postižených migrační krizí využívají k tomu, aby získali moc.
A tak se Soros dostal do křížku s maďarským prezidentem Viktorem Orbánem a faktickým vládcem Polska Jaroslawem Kaczyńským. Tedy s dvojicí politiků, kteří strach voličů z migrační krize využívají k tomu, aby získali maximální kontrolu nad svými státy. Přitom však oba obcházejí demokratická pravidla nebo je upravují ve svůj prospěch.
Orbánova kampaň proti Sorosovi došla tak daleko, že ji dokonce izraelský velvyslanec v Maďarsku označil za antisemitskou. Jenže pak své obvinění vzal zpátky a do Sorose se pustil také izraelský premiér Netanjahu, toho času pod velkým tlakem kvůli vyšetřování svých korupčních kauz.
A v pondělí se do filantropa pustil také slovenský prezident Robert Fico, jehož dlouholetá politická kariéra se otřásá v základech. V rámci svého zoufalství po vraždě novináře Jána Kuciaka začal Fico naznačovat, že loni v září prezident Andrej Kiska plánoval se Sorosem svrhnout slovenskou vládu.
Že však politikům z řad Sorosových odpůrců nemusí jít tak úplně o ochranu veřejného dění proti zásahům zvenčí, napovídá už to, že se bratříčkují s různými lobbisty či zbohatlíky, kteří se snaží ovlivňovat politiku ve svůj prospěch.
Existují dva hlavní rozdíly mezi Sorosem a různými lobbisty či politickými podnikateli. Soros se snaží docílit své vize otevřené společnosti. A neexistují důkazy, že by chtěl ovlivňovat politické dění kvůli peněžním ziskům. Cílem lobbistů či politických podnikatelů jsou především zisky.
Lobbisté a političtí podnikatelé také působí v politickém zákulisí a většinou nechtějí, aby se vědělo, koho podporují. Soros se ke svým aktivitám veřejně hlásí. Proto se stal tak snadným terčem politiků. A ti se naučili odrážet kritiku veřejnosti právě pomocí strašením před ním.
Své kritiky – ať jsou jimi aktivisté, učitelé, lékaři, nebo kdokoliv jiný – mohou politici smrsknout do jedné skupiny nazvané Sorosovy loutky. A tím současně také degradují jejich argumenty, když je vydávají jen za oběti Sorosovy manipulace s plánem na svržení demokraticky zvolené vlády a uchvácení moci nad jejich státem.
Ve skutečnosti však strašení Sorosem vede pouze k tomu, že politici pomocí ní získávají body či klid k provádění nedemokratických změn. Pro svůj stát tím nedosáhnou ničeho.