Arktický led taje rekordním tempem
Ledový příkrov v Arktidě se ztenčil na historicky nejmenší úroveň. Nebývale vysoké teploty pak způsobují v Evropě extrémní výkyvy počasí.
Jiří Sládek redaktor MF DNES
WASHINGTON Mírná zima mocně ukrajuje z plochy arktických ledovců už čtvrtým rokem po sobě. Letošek ale předčil veškerá předchozí měření.
Podle amerických meteorologů byla právě končící zima vůbec nejteplejší v novodobé historii.
Patrné to bylo na jedné z grónských polárních stanic nedaleko od severního pólu. Až dosud tam vědci jenom dvakrát v historii měření zaznamenali v únoru teploty nad nulou. Vždy jen na krátký okamžik.
A letos? Rtuť se držela nad nulovou teplotou dlouhých 60 hodin.
„Je to šílené, dějí se šílené věci, něco takového jsem ještě nezažil,“řekl agentuře AP Mark Serreze, ředitel Národního centra pro sběr údajů o ledu a sněhu v coloradském Boulderu, které sleduje arktické klima od roku 1982.
Rozsáhlé arktické plochy, dříve do hloubky zamrzlé, nyní odtály, takže vědci sledovali jen širokou mořskou hladinu.
Podle expertů je takový vývoj bezprecedentní, stal se součástí globálních změn klimatu. Ty jsou vedle tání v Arktidě také příčinou nenadálých změn teplot a silných bouří po celé Evropě, stejně jako na severovýchodě Spojených států.
„Už dříve jsme sledovali v oblasti posun k vyšším zimním teplotám, ty se ale nyní častěji opakují a jsou také stále intenzivnější,“uvedl na stránkách americké agentury NASA výzkumník Alek Petty z vědeckého centra v americkém Greenbeltu ve státě Maryland.
Zmíněné únorové výsledky měření na nejsevernějším výběžku Grónska, kterým je mys Morrise Jesupa, by podle dánských výzkumníků, které včera citoval britský list Guardian, odpovídaly spíše květnu.
Nešlo přitom jen o jednu stanici, trend byl patrný na všech pozorovacích místech. Na aljašské stanici Barrow naměřili v uplynulém měsíci teploty, které se pohybovaly zhruba 10 stupňů Celsia nad dlouhodobým normálem.
A z téměř tří tuctů dalších arktických stanic jich během letošní zimy 15 zaznamenalo teploty o osm stupňů Celsia nad dlouhodobým normálem, potvrdily statistiky britských a amerických klimatologů.
Letošní zima byla podle vědců výjimečná v tom, že teplý vzduch neproudil do Arktidy jen oblastí mezi Grónskem a Špicberky jako obvykle, ale valil se do arktické oblasti také Beringovou úžinou mezi Aljaškou a Kamčatkou. Takže led taje. Během letošního února pokrýval arktický led plochu zhruba 14 milionů čtverečních kilometrů. To je ještě o 160 tisíc kilometrů čtverečních méně, než činil loňský – do té doby rekordní – nejmenší rozsah ledové plochy. Pro představu: to je o něco málo více, než činí dvojnásobek rozlohy České republiky.
Tím, jak se led stále ztenčuje, dnes už jeho tloušťka činí méně než jeden metr, stále rychleji a rychleji taje. A čím dál větší tmavé plochy bez ledu přitahují sluneční paprsky, tím se celý proces oteplování a tání zrychluje.
Podle klimatologa Walta Meiera je úloha globálních změn klimatu v těchto procesech nezpochybnitelná, jakkoli se k tomu přidávají i běžné změny počasí. „Je to začarovaný kruh. Stále vyšší teploty znásobují tání a tmavé plochy současně urychlují ubývání rozlohy arktických ledovců,“soudí Walt Meier.
Mohutné masy oceánů fungují jako obří akumulátor. Čím méně je ledu z předchozího roku, tím více tepla se uvolňuje do atmosféry – a celý proces oteplování Arktidy se tak urychluje.