Macronova přepálená cesta změny

Je to typ politika 21. století, mladý, umí se prodat, úspěšně zastavil populisty, tím, že lavíroval na hraně populismu. Nástup Emmanuela Macrona do prezidentského úřadu ve Francii byl impozantní. Ještě přednedávnem socialista dokázal voliče přesvědčit, že v čele nové partaje dovede zemi se svým postideologickým programem k světlým zítřkům. Ti jeho vizi uvěřili a poslali ho s pompou do Elysejského paláce.

Přiznejme si to, Macron vytrhl Evropě trn z paty. V době vyhroceného jednání o brexitu stabilizoval jeden z pilířů EU a předložil plán nové vícerychlostní Unie. Současně nastoupil na Čínu, že musí s EU zacházet jako rovný s rovným, i na Rusko a nenechal se rozhodit Donaldem Trumpem. Jeho Unie má stát proti Trumpově nacionalismu a čínskému diktátorství. Macron se zkrátka pasoval do role hlavní tváře EU, která se ukáže všude, kde se něco děje. Merkelová už je unavená, Británie jednou nohou pryč z Unie, tak není složité přicválat na pomoc.

Jenže tato všeangažovanost představuje jeho největší slabinu. Honí příliš mnoho zajíců najednou, což se mu může stát osudným. A teď nejde jen o evropskou politiku. Jako buldozer se Macron, který má v parlamentu pohodlnou většinu, chová i ve francouzské politice.

To, že jeho návrhy často míří do správného cíle, protože prosazují liberalizaci francouzské ekonomiky spoutané pracovním právem, na tom nic nemění. Aniž by něco dotáhl až do úplného konce, vytváří si hodně nepřátel, což vyvolává napětí v jeho vlastní partaji En Marche, kterou poskládal tak, že vyzobal lidi z levice a pravice. Každý teď od něj očekává něco trochu jiného, protože toho ve volbách hodně nasliboval.

Rytíř zachránce totiž musel v kampani bruslit na hraně populismu. Ty sliby velmi tíží a jemu v poslední době padají preference. A k tomu připočtěte nepopulární kroky.

Zkrátka, každý prezident, který chce, aby Francie byla konkurenceschopná, musí se trochu ušpinit. Proto zaklekl na železničáře a chystá se i na další státní zaměstnance s jejich obřími výhodami, kteří dusí ekonomiku. Vyhodit dnes nejen státního zaměstnance představuje ve Francii problém, takže si tam každý rozmyslí, než někoho najme. Macron také hodlá zpřísnit kontrolu nezaměstnaných, kterým se vyplácí dávky. Na tom už si vylámali zuby i jeho předchůdci.

K tomu přidejte, že chce snížit rychlost na silnicích druhé třídy, možná chvályhodné, ale tuze nepopulární. A vrátit povinnou vojenskou službu. Takže na domácí frontě je pod pořádnou palbou.

Přitom ještě řeší problém, který pálí celou Evropu – imigraci. Šedesáti procentům Francouzů se nelíbí, kolik imigrantů přichází. Už teď má země obří muslimskou menšinu a nedaří se začlenit ji do společnosti. Druhá a třetí generace migrantů, kteří se necítí ve Francii doma, představuje úrodnou půdu pro hlasatele terorismu. I proto Macron předložil návrhy, jež mají urychlit azylové řízení a vypovídání lidí, kteří nebudou přijati.

A hodlá prosadit i novou, už několikátou verzi boje proti radikalizaci společnosti. Jde správným směrem – hodlá omezit soukromé muslimské školy placené z cizích států, styky džihádistů ve vězení a pokusí se začlenit nespokojené muslimy do společnosti. Problém všech těchto opatření je, že dosud příliš nefungovala.

Když si všechny Macronovy ambiciózní iniciativy sečtete, vyjde vám program na několik volebních období a on se toho snaží dosáhnout najednou, a to v době, kdy je francouzská společnost rozdělená a volby v Itálii a Rakousku ukázaly, že posílit pravomoce EU nebude jednoduché. Takže se nejspíš díváme na dalšího nadějného politika, který se utopí ve velikosti svých ambicí a grandiózních plánů.