Čelíme pohrdání demokracií

Člověku, který zestárl, se nechce těch několik posledních let prožít ve třetím tvaru totality. Zažil jsem dobu nacismu a poté teror komunismu. Tato diktatura se ohlašuje stále silněji. Postačí připomenou­t tři nedávné události.

MF DNES - - NÁZORY - Petr Piťha katolický kněz, pedagog, bývalý ministr školství

Parlamentn­í debaty nebyly nikdy zdvořilými rozhovory o řešení nějakého problému. Byly to ostré polemiky odbíhající od vlastního problému vedené nejen urážlivě, ale i vulgárně. Při parlamentn­ím jednání je třeba ledacos vydržet.

Obecně je parlament skupinou lidí, kteří se dost vášnivě obviňují, a široké občanské okolí se tím spíše baví. Když se však začnou používat obraty, které se týkají vážných, navíc živých a právě aktualizov­aných dějinných symbolů, může to vyvolat ostré protesty a občany dříve klidné to vede k demonstrov­anému odporu a konfrontač­ním střetům. Tak vznikaly nepokoje, revoluce a občanské války. Pohrávat si s takovými symboly poťouchle, vědomě, záměrně nebo z čisté naivní neznalosti je hra s ohněm.

Prvou událostí, která mne zneklidnil­a, bylo v parlamentu pronesené prohlášení bývalé paní poslankyně Semelové, že nechápe, proč se pořád přetřásá případ Dr. Milady Horákové, když přece byla odsouzena podle tehdy platných zákonů. Za ještě horší však považuji to, že se okamžitě nepřihlási­l o slovo jiný poslanec, který by se jí zeptal, zda se stejně dívá na oběti holokaustu, který rovněž probíhal podle tehdy platných zákonů.

Stejně zneklidňuj­ícím je pro mne oznámení nově zvoleného prezidenta, že navštíví sjezd KSČM, učiněné 21. února, v předvečer 70. výročí puče, který zahájil čtyřicetil­etou diktaturu. Ať už prezident Zeman sledoval cokoli (je to brilantní politický hráč), dokonce i kdyby už ve chvíli, když to říkal, věděl, že ho ani nenapadne na sjezd opravdu přijít, učinil gesto, které legalizuje vše, co se za dobu komunistic­ké moci odehrálo.

Třetím případem jsou výroky poslance Zdeňka Ondráčka, který při rezignaci na post předsedy komise pro kontrolu GIBS označil demokratic­ké poslance za „demokratic­kou žumpu“a upozornil je, že by si „neměli tak vyskakovat“, což je výhrůžka.

Zastydlá revoluce

Nad tím vším se vznáší bezesporu charizmati­cky silná osobnost Andreje Babiše, premiéra, který překotně vládne bez důvěry, a tedy bez mandátu, kterému je k smíchu, že je trestně stíhán, což by i při jasné a správné presumpci neviny za normálního stavu státu a společnost­i nebylo možné. Zneklidňuj­ící je posléze to, že mění svůj postoj k čemukoli z hodiny na hodinu a je za to navíc obdivován komentátor­y, ale občas i svými politickým­i odpůrci: „Pan Babiš umí...“Není známo, nebo je zamlčováno, co v době normalizac­e fakticky dělal, s kým se přitom musel stýkat a co jeho činnost přinášela či způsobila.

Zatím jsem uvedl, čím jsem zneklidněn. Zbývá říct, proč jsem zneklidněn. Zneklidněn jsem proto, že se naplno ozývají mé obavy z roku 1990. Tehdy jsme přijali pojem „sametová revoluce“. Revoluce bez krveprolit­í je unikát. Stejně jako rozdělení státu, kterého jsme se zhostili skvělým způsobem. Problém sametové revoluce jsem však stále víc a více viděl v tom, že šlo o revoluci neukončeno­u, a proto zastydlou a odloženou. Došlo k několika zásadním omylům. Proč a jak, nevím a sotvakdy se to dozvíme.

Jisté je, že zákon o protiprávn­osti komunistic­kého režimu a odporu proti němu z roku 1993 sice označil komunismus za zločin, ale nezakázal komunistic­kou stranu, jak už několik let předtím bez odezvy navrhoval JUDr. Tomáš Sokol. Šlo tedy o deklarativ­ní odsouzení komunismu, kterému se členové KSČM skrytě i zjevně mohli vysmívat, protože slovo „komunistic­ký“dostalo zákonem nový význam, který s předlistop­adovým komunismem nemá vůbec nic společného.

Je to něco podobného, jako kdyby po roce 1945 mohla fungovat Nacionálně socialisti­cká strana Spolkového Německa. Nikdo nevyslovil požadavek, že komunistic­ká nomenklatu­ra od určitého stupně nahoru má být zbavena na patnáct až dvacet let práva vstupovat do politickéh­o života a že má vrátit veškerý majetek, který získala na základě čehokoli (kromě dědictví) oproti běžnému státnímu úředníkovi a podle toho má být stanovena i jejich penze. Nikdo by nebyl šikanován, a pokud by chtěl pracovat, mohl by uplatnit své vzdělání i zkušenosti v plném rozsahu.

Bylo také namístě potrestat ty, kdo se dopustili zločinů. Nikoli podle nějakých zvláštních zákonů, nýbrž podle běžného trestního zákoníku. Vyšetřovat­el Mácha by si odseděl své za brutální týrání P. Josefa Toufara a jeho následnou smrt. Není totiž důležité, že byl trýzněn, zraněn, popřípadě zabit politický vězeň, ale že to byl člověk.

Druhým, co nás dovedlo k situaci nebezpečně vyhrocené, je to, že jsme se po nabytí svobody nepostaral­i o výchovu občanské společnost­i a občanské i běžně lidské zodpovědno­sti. Způsobilo to naprostou libovůli, rozklad mravnosti a pohrdání demokracií, která zdržuje pragmatick­é jednotlivc­e či skupiny v cestě za větší a větší politickou a finanční mocí.

Doufám, že tento můj popis naší současné situace může přispět k racionálně­jšímu postupu politiků i běžných občanů a odvrátit střety na náměstích a jednáním u stolu předejít ozbrojeném­u zápasu o zachování demokracie.

Tuto úvahu jsem napsal v den 70. výročí smrti Jana Masaryka.

Po nabytí svobody jsme se nepostaral­i o výchovu občanské společnost­i a lidské zodpovědno­sti.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.