Otčenáš odříkal, ale na ústavu nepřísahal
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Je vůbec možné sledovat dění v české politice? Jsou mezi námi lidé, kteří stihnou vše zaregistrovat, absorbovat, v mysli a v počítači uložit a zhodnotit? A když se k tomu přidají nejnovější zprávy ze Slovenska, není toho opravdu až moc? A z povolebního Německa, brexitové Británie, Trumpovy Ameriky, Blízkého východu...
Česká politika je sama o sobě dost zašmodrchaná, a protože mezi mými zpověďmi uplyne 14 dní, pokládám za nesmyslné se konkrétně vyjadřovat k dnešnímu šoku, který zítra či pozítří bude překonán, přehlušen dalším, na pohled důležitějším skandálem. Přesto se krátce zastavím u dvou podstatných událostí.
V USA je zvolený reprezentant zodpovědný za své činy přímo svým voličům. Jestliže se bez vážné omluvy, jako je nemoc, nezúčastní důležitého hlasování, podstatně si sníží možnost být v příštích volbách znovu zvolen. Mimo mé chápání je chování řady poslanců opozičních demokratických stran, kteří nebyli přítomni hlasování o předsedovi komise pro dohled nad GIBS. Svou absencí zavinili šrumec, který vznikl po zvolení „mlátičky“Ondráčka. Jména těchto poslanců by si měli jejich voliči zapamatovat pro příští volby.
Ale ještě víc mne zaujalo chování pana prezidenta Miloše Zemana v den jeho druhé inaugurace, a to jak ve Vladislavském sále, tak v Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Pan Zeman při přísaze nepoložil svoji ruku na Ústavu ČR, přestože to tradice žádá a přestože k tomu byl předsedou Senátu Milanem Štěchem veřejně, jasně a hlasitě vyzván. Proč to neudělal? Je snad rozhodnut pokračovat v kreativním výkladu ústavy podle své potřeby, a tak se od ní hned první den v úřadě veřejně distancoval? Děsivá představa.
Po přejezdu limuzínou do svatovítské katedrály jsme zaznamenali další zajímavost – pan prezident se spolu s kardinálem Dominikem Dukou pomodlil otčenáš. Rád bych věřil, že v zemi, kde v současné době převažují ateisté a agnostici, to bylo od Zemana upřímné. Ale silně o tom pochybuji. V jeho inauguračním projevu totiž nebyl ani sebemenší náznak křesťanského kréda „miluj bližního svého jako sebe samého“. Nejde to dohromady, že by ten samý člověk půl hodiny dštil kolem sebe oheň a síru a krátce poté se pokorně modlil k Pánu Bohu.
Možná, že agnostik Miloš Zeman, na Zemi vystupující jako neomylný suverén, si nakonec není jistý, že nad tou jeho osobní suverenitou není ještě jedna, vyšší Suverenita, které se on jednou bude za své pozemské hříchy zodpovídat. Nikdo nevidí panu Zemanovi do hlavy, do jeho srdce a duše, ale takový dojem z jeho vystupování může mít kdokoliv, kdo sleduje jeho slova a činy.
Ve své předvolební Zpovědi jsem se tázal, zda bude příští prezident naší země věřící. Nemyslel jsem tím přímo víru v křesťanského Pána Boha, ale víru v Něco mimo nás, nad námi, víru, která nás učí pokoře a bez které je nesnadné pochopit smysl života ve všech jeho zázracích a překvapeních. Podobně, jak to nastiňoval Václav Havel. Miloš Zeman opětovně ukazuje, že on věří jen sám sobě a že by se po jeho veřejném otčenáši neměla očekávat nějaká převratná změna, že to byla jen tradiční inaugurační rutina.
Přestože nepoložení ruky na ústavu rutina nebyla, byla to ukázka toho, že tento člověk natolik věří, že je postavený nad ústavou, že i tímto (ne)aktem může ukázat své přesvědčení, že je absolutním vládcem nad námi všemi. Jak řekl: „Už nemusíme být nervózní. Budoucnost je na pět let naše.“Rozuměj – moje. A po mně potopa.