Prosím, nedávejte školství ČSSD
Po letošních parlamentních volbách si jistě mnoho učitelů přálo, aby vládní koalice zamířila více doprava. Nedošlo k tomu a pravděpodobně už nedojde. Někteří politici opět mysleli více na prospěch svých stran než na prospěch celku a jejich voliči si to budou dlouho pamatovat.
Probíhají námluvy ANO a ČSSD i obvyklý cvrkot kolem rozdílení ministerských křesel. Sociální demokracie jich chce více, než ANO nabízí. Mezi jinými je zmiňováno ministerstvo školství, které v posledních letech řídili za ČSSD tři ministři. Ministři, jejichž práce vzbudila nevoli mnoha učitelů, rodičů i studentů, protože vyrobila z českého školství centralizovaný moloch, v němž se stát opět stává zásadním garantem všeho: jak školy fungují, jaké jsou podmínky přijímání žáků i jak vypadají výstupy z jednotlivých škol, což výrazně ovlivňuje formu i obsah vzdělávání.
V minulém volebním období provedli ministři školství mnoho nepromyšlených kroků, ale nejvíce jich učinila Kateřina Valachová. V anketě spolku Pedagogická komora byla vyhodnocena jako nejhorší polistopadový ministr školství vůbec.
Zatímco veřejnosti se tato usměvavá politička představovala jako empatická matka dvou malých dětí, za její vlády byly přijaty zákony a vyhlášky, které české školy a učitele svázaly množstvím centralizačních a sociálně inženýrských norem: zavedení povinné předškolní docházky, nepřipravená plošná inkluze i záležitosti Cermatu – přijímací zkoušky na střední školy a sešněrování maturity z češtiny.
Konkrétně se jedná o seznam autorů a směrů k didaktickým testům, centrální opravování slohů a unifikaci ústní zkoušky, která je spojena se školními seznamy četby a nenápadně nás vrací k instituci četby povinné.
Kromě toho jsou tu ještě zákony nepřijaté či připravované, za něž Kateřina Valachová coby členka školského výboru aktivně bojuje: byrokratický kariérní řád, změna financování škol podle odučených hodin a státní garance přijímání dvouletých dětí do školek.
Mnohé jmenované změny prosadila a prosazuje bez pochybností, ale především bez hlubšího pochopení faktů, souvislostí a školní praxe. Přestává být důležité, jestli Valachová svým návrhům věří, nebo jen plní stranickou objednávku (školství může být velmi výnosný resort). Setrvale se snaží svrchu zasahovat do praxí prověřeného a mnohdy i fungujícího systému, což poškozuje především žáky a učitele. A svou vervou připomíná zlatovlasý buldozer.
Kvůli českému školství se málokdy demonstruje či stávkuje. Pokud občas zvednou hlas učitelé, je to kvůli zvýšení platu, ne kvůli odkrajování ze stále menšího bochníku svobody. Teď ovšem máme zásadní důvod k ostražitosti. Chyby, jimž byl v posledních letech náš školský systém vystaven, budeme napravovat dlouho. Doplatí na ně především naše děti. A další sociálně inženýrské pokusy si už nemůžeme dovolit.