Sleva na jízdném, únik do jazzového ráje a zrezivělý most
Již zvýhodnění senioři a mládež dostávají slevu 75 procent na dráze. Super! Super? Sám senior, měl bych to vítat a panu Babišovi a spol. poděkovat, ale když se koukám kolem sebe, čtu, ptám se a poslouchám, při pohledu z okna do dosud zimně pošmourného parku mne napadají hned dvě brzdy mého počátečního nadšení. Tou první je jednoduchá otázka: kde se na to najdou peníze? Jde o miliardy, prý šest miliard. Žijeme sice v relativním blahobytu, ale státní dluh roste, o zvýšení platů v klíčových zaměstnáních se víc diskutuje než jedná, dálnice se stavějí a opravují hlemýždím tempem, neudržované mosty rezavějí, některé i padají, kvalita vlakové dopravy se horší, na modernizaci obrany republiky a splnění našeho závazku v NATO není dost peněz.
Zodpovědný hospodář by se věnoval jiným prioritám než snížení ceny jízdenek ve státních vlacích, již tak nízkých. Naopak, nezodpovědný hospodář, který nevidí, či nechce vidět dál než k datu voleb, hodí pytel peněz snadno obalamutitelným voličům.
Pryč z denní šedi
Občas je dobré dopřát si únik z denní šedi. Nabrat novou energii z něčeho mimořádného. Mně se to podařilo minulé pondělí, při zahájení již 13. hudebního festivalu Americké jaro. Na druhé straně řeky proti pražskému Národnímu divadlu je vedle plavební komory posazená na vodě zajímavá stavba, ve které sídlí Jazz Dock, Mekka příznivců jazzu. Při mé návštěvě se čínsko-malajská Američanka, basistka Linda May Han Ho představila s její skupinou – saxofonistou Benem Wendelem, kytaristou Matthewem Stevensem a Justinem Brownem na bicí. Prvotřídní profesionálové, mimořádní, kultivovaní, sladění, vytříbení, zanícení muzikanti. Nevím, co bych mohl vytknout. To, že Stevensovi praskla při sólu struna? Zbývající trio hrálo dál, zatímco on rychle nasadil novou a vrátil se včas, aby se zapojil a dokončil skladbu. To, že na závěr koncertu přidali jen dva kousky? I to bylo dostačující také pro nejzanícenějšího fandu. Navíc, kdyby přidali třetí, nestihl bych poslední autobus do Ládví.
V návalu denních starostí je zdravé se „utrhnout“a dopřát si zážitek, který dodá jiskru mentální energie v zimní pochřipkové šedi. Mně se to podařilo v Jazz Docku. Rád se tam vrátím 29. dubna pokochat se mistrovstvím amerického klavíristy Dana Tepfera. Na jeho jazzové improvizace se těším. A že bych ho požádal o jeho interpretaci Bachových Goldberg Variations?
Bez ptačího pohledu
Pražský železniční most je populární kvůli veslařům a jejich fanouškům – při tradičních primátorkách z něj máte ptačí výhled na podstatnou část závodu. I bez dalekohledu vidíte, jak kormidelník (ne)zvládl pověstnou zatáčku před yacht klubem, jedinou v závodě, jež může rozhodnout závod. Před lety díky ní Dukla porazila německou národní osmu. A po projetí pod mostem je skvěle vidět, jak (ne)zvládne loď závěr závodu před Palackého mostem.
Letos se budeme muset smířit s výhledem z náplavky – chodník na mostě je v opravě, a jak to probíhá, není dobré dělat si iluze, že bude otevřen 10. června na letošní primátorky. Běžný pozorovatel se až diví, že jde jen o opravu chodníku, a ne celého krutě zrezavělého mostu, ustavičně zatíženého projíždějícími vlaky.
Jo, šest miliard na oslnění občana se najde, infrastruktura musí počkat. Jen aby nám neskončil nějaký RegioJet ve Vltavě jako ti čtyři nešťastníci na nedávno zřícené lávce v Troji.