DIVOKOST MÁM v sobě od dětství

Talent se u ní projevil brzy, ale její bouřlivá povaha nešla dohromady s pravidelným cvičením, až nakonec maminka Petra Černocká na její hudební vzdělání rezignovala. Naplno se muzice začala věnovat po odeznění puberty. Zpěvačka a textařka Bára Vaculíková

Proč jste si vybrala tak těžkou disciplínu, jakou je učení dětí? Protože mě baví jejich přirozenost. Než se mi narodila dcera, měla jsem v hlavě úplně jiné věci, až když jsem s ní začala zpívat, zjistila jsem, že dětská komunikace je zábavná. Mluvíte s nadšením, což u lidí, kteří pracují s dětmi, není tak často vidět. Jsou hodné? Ne, vůbec ne, jsou zlobivé, neskutečně! (smích) Možná je to tím, že nejsem žádné kápo, ale mám to tak i doma s dcerou, věřím v rovnocennou konverzaci, jednám s dětmi jako s malými dospělými, žádné rozmazlování ani šišlání nepraktikuju. Ale upřímně, je to taky proto, že učím jen hodinu a půl týdně. A úplně mi to stačí. Měla jste podobnou výchovu? Myslím, že ano. Moje máma mě moc nerozmazlovala, ani si se mnou moc nehrála, což nemyslím nijak špatně. Obě máme ten názor, že aby bylo šťastné dítě, musí být šťastná i máma, takže když jsem byla malá, hodně pracovala a já dělám totéž. V tuhle chvíli mám tři kapely. Myslela jsem si, že když jednu dobře zvládám, udělám si další a nebude to problém. Nečekala jsem, že to bude až takový rozdíl, ale je to jako si myslet, že dvě děti jsou stejně jako tři. Bylo už v dětství jasné, že se vydáte hudebním směrem? Odmalička mě pyšní rodiče natáčeli na video. Mám pár srovnávacích záznamů, když mi byly čtyři, pět, šest, jednou z toho sestříhám videoklip. Talent u mě byl rozpoznaný už brzo, jenže ten není všechno, nestačí. K tomu, abyste uspěla, musíte mít dávku sebevědomí a pracovitosti, a já v sobě obojí objevila až výrazně později, někdy kolem dvacítky. Pracovitost byla to nejtěžší, co jsem na cestě za muzikantskou kariérou musela překonat. Když rodiče viděli talent, netlačili, abyste s ním pracovala hned? Máma se mnou v dětství něco vytrpěla. Jakmile jsem měla cvičit na piano, bylo zle, odmítala jsem to, kopala do něj. Jednou jsem prý dokonce stála v otevřeném okně a křičela, že z něj skočím, jestli mě dál bude nutit hrát. Tehdy se prý rozhodla, že to nemá smysl, do ničeho mě nebude nutit, že si na všechno musím přijít sama. Musela počkat až do té dvacítky? Ne, netrvalo dlouho a já si vymyslela, že moje spásabudekytara.Jenžeaniutéjsemnevydržela. Tu kytaru mám dodnes, je v ní vykousnutý roh, jak jsem byla naštvaná, že mi to nejde. Byla jsem frustrovaná z toho, že se neučím tak rychle, jak jsem si představovala, neměla jsem trpělivost denně cvičit. Ale zjistila jsem, že to jde i bez toho. Jak to? Nikdy jsem nechodila na hudební školu, na konzervatoř mě nevzali, ale nakonec i já měla potřebu všechno nějak ukotvit, tak jsem si platila soukromé hodiny zpěvu a na ukulele jsem se naučila hrát sama. Sice někdy ani nevím, co přesně hraju, ale moc se mi to líbí. A formou improvizace na něj skládám písničky. Vždycky jste si šla vlastní cestou? Od dětství jsem měla trochu problém s autoritami, neuznávala jsem panovačné učitele, na základce jsem dokázala ocenit asi dvě učitelky, ke zbytku jsem byla nemilosrdná. Co to znamenalo v praxi? Byla jsem neskutečně drzá, v nějakých třinácti jsem si za to vykoledovala od učitele facku, tak jsem mu ji vrátila. Jakou to mělo odezvu? Okamžitě jsem se šla s pláčem nahlásit svojí třídní učitelce. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, ale zachránila mě její feministická povaha. Tak zvláštně se na mě podívala, rozesmála se a řekla: „To už jsem si tak dlouho přála udělat sama!“ Chodili rodiče často žehlit průšvihy do školy? Zpětně si myslím, že učitelé na mě asi brali trochu větší ohled než na ostatní. Měli pochopení, že pocházím z jiných poměrů, věděli, že lidé z uměleckého prostředí se chovají trochu jinak. Byla jsem totiž i tak jedničkářka. Když byl nějaký průšvih, pozvali si mámu, ale nakonec si s ní učitelky přátelsky popovídaly. Obvykle to skončilo tím, že pokývaly hlavou, že jsem divoká, aby s tím máma zkusila něco udělat, pohlídala úkoly, dohlédla, abych chodila včas do školy.

Když jsem měla cvičit na piano, odmítala jsem to, kopala do něj. Jednou jsem chtěla skočit z okna, jestli mě máma bude dál nutit hrát.