ZA TROCHU KLIDU ŠLA BYCH SVĚTA KRAJ
Zrození dítěte je jako sirka blížící se k doutnáku rachejtle. Víte, že se něco stane, ale neuvěříte, dokud to neuvidíte. A pak to bouchne a vy začnete přemýšlet, jestli jste si měli zahrávat s ohněm.
Zatímco fascinovaně sledu‑ jete ohňostroj nepozna‑ ného, rej neuvěřitelných barev a explozi netuše‑ né škály emocí, někde v koutku duše se bojíte o život a pokuku‑ jete po velkolepé, finální pumě, po jejímž dohasnutí se půjdete normálně do ticha a bezpečí vy‑ spat. Jenže taková role rodiče je na rozdíl od pozice účastníka prů‑ měrného silvestrovského šílenství nekonečná a absolutně bez náro‑ ku na ústup. Zaměřím‑li se čistě na matky, a jsou to v drtivé většině právě ony, které mají tu čest pova‑ lovat se dlouhé roky na mateřské dovolené, troufám si říct, že ne‑ existuje žádná, která by se na ten dechberoucí ohňostroj vydržela doživotně dívat se stejným jásá‑ ním jako při první světlici.
Mně osobně se narodilo děťátko s menší potřebou spánku, než jakou oplývá průměr‑ ně studující a pařící vyso‑ koškolák. Vražedné tem‑ po jsem udržela akorát v porodnici. Pak dosáhly kruhy pod mýma očima barvy srpnových borůvek, váha klesla na historické minimum a obje‑ vila se nová schopnost usnutí i během kojení v mrazivé závěji s piraňou agresiv‑ ně zakousnutou v bra‑ davce. Hlavní náplní mých následujících týdnů tak nebyla překvapivě péče o nový život, nýbrž záchrana toho starého, zhuntova‑ ného. I začala jsem se chápat ne‑ nápadných berliček. Jakmile jsem zjistila, že intenzita řevu mláděte přímo úměrně klesá s rostoucími decibely našeho dosluhujícího vysavače, luxovalo se u nás non‑ stop. Jen co synek projevil první náznak preference těsnějšího za‑ vinutí, už putoval do svěrací ka‑ zajky tvářící se jako zavinovačka, jejíž používání jsem si pod tíhou vlastní klaustrofobie odmítala před porodem byť jen předsta‑ vit. Při kolikách jsme rozehrávali nožičky tak energicky, až jsme se propracovali k hadímu miminu, schopnému poskládat se do kra‑ bičky od sirek. Jakmile syn povy‑ rostl, naučila jsem ho obsluhovat kávovar, nosit mi papuče a dělit se se mnou o sušenky. Ulehčování života mamince se stalo nedílnou součástí výchovy. Mezi prvními slůvky se po obligátním „táta“objevilo trojsloví „bordel‑sme‑ táček‑lopatka“.
V podstatě se dá říct, že i přes děsivé počáteční prognózy jsem na mateřský dost zlenivěla. Na‑ štěstí vím, že si nelehký život matky ulehčujeme všechny. Třeba kamarádka Renča, čelící díky své‑ mu temperamentnímu kloučkovi zákazu vstupu do několika veřej‑ ných dětských koutků, sází v těch zbývajících na strategii odívání malého individualisty do absolutně nevýrazného oblečení ztěžujícího záškodníkovu identifikaci. Helen‑ ka zase volí prvky z psího výcviku a na každé procházce trousí z kapes pamlsky, jimiž své batole uplácí, aby si v minus dvaceti nesundávalo čepici a neleželo při svých četných protestech nepřimě‑ řeně dlouho na ledu.
Občas nám to ale stejně nevychází. Třeba náš poslední velký nákup, to bylo vyloženě fiasko. Bláhově jsem si myslela, že když to premiérově ab‑ solvujeme v takovém tom vozíku, do kterého se sice nic nevejde, ale zato se tváří jako auto s opravdic‑ kým volantem, nebude mít naše dopoledne chybu. Malý řidič se dychtivě poskládal za volant a já po dvou metrech sjela achilovky prvnímu důchodci. Brzy se taky ukázalo, že je celé to monstrum tak těžké, že s ním budu schopná zatočit jen do každé druhé ná‑ kupní uličky. Při návratu z míst, do nichž jsem nechtěla, ale byla tam setrvačně vtažena, jsem s tím vehiklem narazila do regálu s ve‑ likonočními zajíci tak silně, až figurky obživly a já si vinou neče‑ kaného nárazu vymáčkla svoje ak‑ tuální, sedmiměsíční těhotenské břicho na záda. Po oddělení zele‑ niny byl koš plný, z masa už jsem šla naložená jak mula himálajské‑ ho šerpy a drogerie definitivně zbavila řidiče výhledu, když jsem mu do jeho Rolls‑Royce vmáčkla tři balíky toaleťáku. Broučku, jed‑ nou ti tohle všechno vynahradím, slibuju!