Slovíčkařením zákon neokecáš (ani na Hradě)

Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES

Hele, Franto, ty mi ty peníze sice chceš darovat, ale musel bych to zdanit, tak to napíšeme jako půjčku. Budeš pro mě dělat, Pepo, na plnej, ale vyřiď si živnosťák, ať nemusím platit socko.

Nebo příklady z „vyšších pater“: chceme vyměnit vedení České televize, ale nejde to, tak se budeme tvářit, že televize špatně hospodaří, neschválíme její ekonomickou zprávu a vyměníme radu. Chceme, aby po volbách do sněmu vládl náš favorit, tak mu jmenujeme vládu bez ohledu na to, jakou sílu ve sněmu mu volby přisoudily.

Frantovi ani Pepovi by slovíčkaření nemělo projít, na podobné švindly jsou zákony připravené – jednání se vždycky posuzuje podle svého obsahu, ne podle toho, jak se tváří navenek. Je jedno, co se píše v hlavičce, důležité je, jaký cíl se sleduje.

Pokud mi Franta dává peníze s vědomím, že mu je nevrátím, je to zkrátka dar. Pracuje-li pro mě Pepa v roli, která přísluší zaměstnancům, je to pracovní poměr. Lží se nikdy nevykecáte z cíle, který sledujete.

Proto lze napadnout platnost fingovaného manželství, i když se dodrží všechny formální obřady. Proto se žalobcům nelíbí, oddělíte-li malou firmu od velké jen proto, abyste dostali dotaci pro trpaslíky. Proto se nesmí zakázka rozdělit na dvě menší, aby se nemusela vypisovat soutěž.

Kdo fixluje s formou, aby vzbudil zdání, že dělá něco jiného, než dělá, buď podvádí, nebo se mýlí. Když se na to přijde, ani v jednom případě mu to neprojde.

Problém je, zacházejí-li takto s pravidly jejich nejvyšší garanti, ústavní činitelé, a dokonce se za to ani nestydí.

Křiklavým příkladem je zmíněná prezidentova pobídka, aby poslanci dvakrát neschválili zprávu o hospodaření České televize a otevřeli tak cestu k výměně rady i ředitele. Zákon je cíleně napsán tak, že je nemohou měnit, kdy chtějí. K výjimečným případům, kdy se rada rozpouští, patří její nečinnost či velmi špatné hospodaření televize bez šance na nápravu. Zákonodárci, kteří pravidla psali, tedy vyjádřili naprosto přesně formulovanou vůli: poslanci nesmějí do rady zasáhnout, pokud rada pracuje a televize se neřítí k bankrotu.

Hlava státu teď navrhuje vypůjčit si z tohoto pravidla formičku, oddělit ji od perníčku a zneužít ji k jinému cíli. A to dokonce k cíli přesně opačnému: výjimku z principu použít k prolomení principu. Fingovat reakci na špatné hospodaření a udělat skrze ni něco, co stejná norma zapovídá. Lhát, jako když Franta s Pepou lžou, že dar je půjčka, aby ho nemuseli danit.

Že hlava státu považuje fixlování s formou k popření obsahu za přijatelné, správné a přirozené, je patrné i z toho, s jakou samozřejmostí dává neomezený čas vládě spravující zemi bez důvěry. Pravidla pro ustavení vlády jsou opět „křišťálově čistá“: předchozí kabinet musel podat demisi v návaznosti na volby do Sněmovny. Právě změna složení sboru poslanců je tím důvodem, proč se vláda měnila. Je to proto, aby zemi spravovala vláda, jejíž složení bude odrážet vůli nové Sněmovny. A protože Sněmovna rozhoduje hlasováním většiny, právo vládnout má ten, kdo tuto většinu shromáždí. Kdo ve sboru, v němž rozhoduje většina, většinu poskládá.

Prezident opět odkrojil do normy její formu – pravidlo, že se po volbách mění vláda právě kvůli volbám – a použil ji k prosazení vlády dle svých představ, o které předem věděl, že povolební složení Sněmovny neodráží a ani se o to nesnaží. Oddělil formu a obrátil ji proti cíli, který norma sleduje.

Ano, prezident sleduje cíle politické, což je správné, ale zákon je krajní mezí, za kterou nesmí jít Pepa, Franta ani hlava státu. Fixlování se netoleruje v podhradí, snad se tento přístup jednou protlačí i na Hrad.