KDYŽ LÁSKA TRVÁ 75 LET
Pojď, svezu tě na kolotoči. Touhle větou všechno začalo. František ji řekl Jarmile na májové pouti v beskydské obci Čeladná. Teď jsou už 75 let manželé. Manželé Galasovi. A ze všech stran slyší: Jak je možné vydržet spolu tak dlouho?
Františkovi je 97 let a na osudovou větu z poutě vzpomíná: „Říkal jsem – pojď, já ti to zaplatím. Kolotoč stál dvě koruny. Byl řetízkový. Pořádně jsem ji na něm pohoupal. Já měl hodně síly.“
Jarmile je 93 let a při té vzpomínce ještě dnes koulí očima, protože František houpal opravdu hodně.
„Říkala, že jí je špatně. Tak jsem ji chtěl odvést domů. Nechtěla, že prý trefí sama. Šla na Horní Čeladnou, to byly tak tři čtyři kilometry. Pak jsem se za ní přišel podívat, jak se jí daří.“
Jarmila: „No však jsi byl původce toho, že mi bylo zle.“
Jejich první kontakt se odehrál v roce 1941, za protektorátu. „Mizerná doba. Všechno bylo zakázané, taneční zábavy i sportovní akce. Občas jsme mohli jít nanejvýš do kina v Kunčicích. Hitler nám vzal mládí,“říká Jarmila. Jenže láska vzniká v každé době, i v té mizerné.
Přišli za farářem, že se chtějí vzít. Všechno domluvili. A do toho Františkovi přišlo nařízení, že musí nastoupit na nucené práce do Německa. Je ročník 1920, jeden z těch, na které se vztahovalo totální nasazení. Tak šli znovu za farářem, že místo na svatbu se František chystá na cestu do neznáma. Na cestu s návratem nejistým. „Nešlo se tomu vyhnout. Na papíru bylo místo, kde jsem se měl podepsat, a pod ním napsáno, že příkaz platí i bez podpisu,“podotýká František.
SVATBA PŘI RAZII
Farář jim řekl, že oznámení svatby platí půl roku, a když se Františkovi podaří vyřídit si v Německu pár dnů dovolené, oddá je, jakmile přijede. František byl v Německu přidělen do slévárny. Po dvou týdnech se odvážně vypravil na velení, pod které spadal, a požádal o dovolenou. Když zjistili, jak krátce tam pracuje, vysmáli se
mu. Ale zavolal si ho jeden německý úředník, že prý se narodil u Karlových Varů a rád zase slyší češtinu. Vyptával se a František mu vysvětlil, že se chce ženit. Neví, jestli mu dotyčný pomohl, ale dovolenku dostal.
Po dlouhé cestě vlakem se dostal do Čeladné. Hladový, špinavý, nevyspalý. „Když jsem se dal trochu do kupy, jel jsem hned za Jarmilou s tím, že jedeme na faru,“vypráví.
To jste musel být hodně zamilovaný, když vám na svatbě tak záleželo, říkám. František se šibalským úsměvem vysvětluje: „Zamilovaný jsem byl tak hodně, že čekala dítě. To tehdy na vesnici nebyla žádná legrace, sousedé by se měli čím bavit. Já to chtěl zachránit, předejít pomluvám. Ale bez ohledu na to jsem se ženil rád, chtěl jsem.“
Farář řekl, že je oddá hned následující den. Byl rok 1943. V Beskydech vládl strach, v okolních lesích se skrývali partyzáni a Němci šli tvrdě po každém, kdo jim pomáhal. Když Jarmila s Františkem vyšli z kostela, v obci se právě zatýkalo. Žádná velká hostina, žádné veselí, žádná hudba. Raději byli v tichosti doma, aby neprovokovali. Ani žádné fotky ze svatby nemají, kdo by tehdy v tom zmatku a strachu v Beskydech sháněl fotografa.
František se vrátil do německé slévárny. Po čase dostal zprávu, že Jarmila je vážně nemocná. Rozhodl se, že se za ní musí dostat stůj co stůj. Utekl. Dokonce se mu podařilo poslat předem poštou kufr se svými věcmi. V Beskydech se skrývalo víc lidí, kteří se vyhýbali nuceným pracím. To bylo pro mladé lidi zásadní, mnozí kvůli tomu uzavírali fiktivní sňatky, protože vdané ženy nebyly totálně nasazovány.
O Františkově pobytu v Čeladné se dozvěděl pracovní úřad. Byl předvolán. Kluci mu poradili, ať se napije benzinu, že z toho bude pěkně nemocný a nikam ho už nepošlou. Nalil si celou štamprli a maminka mu dala pár zrnek kávy, aby z něj benzin nebyl cítit. Posudkový lékař rozhodl, že kluk s tak vysokými horečkami se do Německa vracet nemusí. Že místo toho půjde do Ostravy do dolu.
„Tak co s tím? Kamarádi zase poradili. Abych si dal do očí námel. Víte, co je námel? Roste na obilí. Když se dá do očí, je z toho zánět spojivek. Zase jsem šel k lékaři. Divil se, co to mám. Říkal, že s tím mě do dolu nepustí. Nakonec mě zapsali jako pomocníka v mechanických dílnách.“
STRAŠNÝ STRACH
Jarmila mezitím porodila dvě dcery. Válka končila, bylo 5. května 1945. Františkův táta právě dával rudoarmějcům ve stodole seno pro koně, když uslyšeli výstřel. Vyběhli a uviděli ležící ženu a utíkajícího chlapa. To je on! křičeli vojáci. Běželi za ním a chytili ho. Byl to vlasovec. Ve zmatku a strachu z toho, že ho hledají, zřejmě nevěděl, co dělá. Tou ženou, která padla po jeho výstřelu, byla Františkova maminka. Zasáhla ji jediná rána, přímo do srdce. Když o tom František mluví, je znát, jak ho to dodnes trápí.
Zatímco v mnoha místech se už slavil konec války, u Galasů vládlo zděšení. Maminku v rakvi uložili do pokoje. Nazítří přijeli další vlasovci. Zastavili u jejich domu a žádali civilní oblečení. Vůbec nedbali, že v pokoji leží mrtvá, a otevírali skříně. Chtěli sebrat obleky, které muži měli připravené nažehlené na pohřeb. Jediné obleky, které měli.
„Bylo to hrozné,“vypráví Jarmila. „Františkův otec se postavil před skříň a řekl, ať ho nejdřív zastřelí a pak si všechno vezmou. František toho chlapa chytil a vyhodil ze dveří. Tam byl ten druhý. Bral ho s sebou pryč. Ale ten první křičel, že se vrátí, večer si prý pro něj přijde. Měli jsme strašný strach. Opravdu jsme mysleli, že se vrátí a zastřelí ho. František pak seděl u dětí a přemýšleli jsme, co dělat. Šli jsme se schovat k babičce. Pořád ještě byla slyšet střelba. Byla to doba nepřetržité nejistoty.“
Všechno dobře dopadlo a jí dodnes zůstala v paměti scénka, kdy položila svou mladší dcerku do náruče vojáka Rudé armády, který plakal, protože daleko doma měl stejně malé miminko. „Toho si dodnes pamatuju, bylo mi ho líto,“říká Jarmila.
František začal pracovat ve slévárně v Ostravě-Vítkovicích. Znamenalo to, že každý den vstával po třetí ráno, aby z Čeladné stihl doputovat do Ostravy. Domů přijížděl kolem páté odpoledne. Nasekal dříví, udělal něco kolem domu, šel brzy spát a ráno znovu budíček.
Jarmila se starala o domácnost a dvě dcery. V roce 1950 dostali byt v Ostravě. František pracoval ve Vítkovicích až do penze, končil jako technolog. Byl moc šikovný slévač, jejich
KDYŽ JARMILA S FRANTIŠKEM VYŠLI Z KOSTELA, V OBCI SE PRÁVĚ ZATÝKALO. ŽÁDNÁ VELKÁ HOSTINA, ŽÁDNÉ VESELÍ, ŽÁDNÁ HUDBA.
byt dodnes zdobí precizně vyvedená soška jelena, jeho dílo. Podobných bust a sošek udělal spoustu.
Tak zpátky k té otázce, kterou teď Galasovi často slyší. Jak je možné vydržet spolu 75 let?
„Nevím. Nepřemýšlela jsem nad tím. My jsme kolem sebe neměli lidi, kteří se rozváděli. Rozvod byl spíš ostuda. Když jsme se vzali, tak jsme spolu. Možná jsme vydrželi proto, že František trávil hodně času v garáži a já u sporáku,“žertuje Jarmila. Vaří pořád.„Uvažovala jsem o nějaké pomoci, ale to by nebylo dobré. Přestala bych se hýbat a to by byl konec. Pohyb je život.“
POŘÁD MĚ HONILA NA BORŮVKY
František je rovněž v dobré kondici. Sice se mu hůř mluví, protože přišel o hlasivku, ale je s ním legrace a skvěle vypráví. „Vaří dobře. Celý život mě honila sbírat borůvky, pak z nich dělala hromady knedlí a já je musel rozvážet po rodině. Pořád jsem jenom vozil knedle.“
Když si s nimi povídáte, čas dostává jiný rozměr. Čísla, která se zdají být neuvěřitelně vysoká, se najednou jeví jinak. Jako by ta svatba před pětasedmdesáti lety byla nedávno. Jako by devadesát sedm byl úplně normální věk. „A tuhle lahev jsme si koupili, když jsme byli v Jugoslávii. Ještě jsme ji neotevřeli. Kolik to už je? Jo, padesát let,“říká Jarmila.
Galasovi mají dvě dcery, čtyři vnoučata, šest pravnoučat.
„Stmelují rodinu,“vypráví jejich dcera Jana Hájková. „Vždycky to tak bylo. Klidně posbírali vnoučata, postavili stan u řeky na Podolánkách a strávili tam s nimi několik dní.“
Obě dcery jim chodí pomáhat, v bytě se rodinní příslušníci střídají často. Teď jsou všude pomalu schnoucí kytice, známka toho, že 75 let od svatby bylo řádně oslaveno. Jarmila si pochvaluje, že jim na obecním úřadu čtvrti Ostrava–Jih připravili pěknou oslavu, dostali hezké fotografie. O pamětníky se zde hodně zajímají, obecní kronikář dokumentuje jejich příběhy.
Zkrátka z Galasů jsou nyní celebrity, protože v dnešní době mnozí evidentně považujeme setrvání v dlouholetém manželství za hrdinství. Takže Jarmila s Františkem trpělivě snášejí otázky: Jak je to možné? Jak na to, aby člověk zůstal v tak vysokém věku v takové kondici?
Co na takové stejné otázky pořád říkat, že?
Jarmila říká toto: „Dali mi do náruče tříměsíční pravnouče. Já myslela, že se rozpláče, když uvidí cizího. A ono se na mě dívalo a rozesmálo se. Já ho držela a dítě se pořád smálo. No tak to se vám pak chce žít pořád dál.“