BORDELÁŘSTVÍ. NÁŠ NÁRODNÍ SPORT
V každé vesnici, ba i na předměstích najdete dvorek zanesený harampádím. Bordelářství je naše národní úchylka. V těchto dnech, kdy už slezl sníh a dvorky a zahrady ještě nestačily zarůst vegetací, je to nejlépe vidět.
Zapříst řeč s majitelem dvorku zabordeleného harampádím nad příčinami toho, proč není v jeho teritoriu mezi brankou a dveřmi kam šlápnout, je jako rozprava s nejmazanějším advokátem. Všechny vaše námitky neprůstřelně odráží jako pingpongové míčky:
K čemu je tady ta vyřazená lednice? – Ta se brzy odveze. Kdy? – Až bude příležitost. A to pletivo? – Tím se bude vyspravovat plot.
A tenhle rezavý šroub slouží k čemu a válí se tu proč? – To z něčeho upadlo. A ta hromada klacků? –Tosespálí. A ten plesnivějící košík s utrženým držákem? – Ten se taky může spálit. Tak ho spalme hned. – Je mokrej, včera přece pršelo, v kotli by se dusil. Až uschne.
A ten pytel plechovek od kočičího žrádla?
– To se odveze do sběrného dvora. Akdy? – Až se naplní. Ty zbytky žrádla tam hnijou, smrdí to, lítají na to mouchy...
– Říkám: až se ten pytel naplní, tak do toho sběrňáku zajedu. Přece nebudem plýtvat zbytečně benzin, abysme jeli s poloprázdným autem.
Tak k tomu naložíme i ten plesnivý koberec. Už tady leží nejmíň dva roky.
– Ten se teda nikam nepoveze, ten tady zůstane, protože se to jednou nastřihá a může se tím zateplit králíkárna, třeba. Králíky už pět let nemáme. – Nemáme, ale může přijít krize, může zdražit maso a můžeme je zase začít chovat. Proto jsou tady i ty fošny pod plachtou, kdyby bylo třeba postavit novou králíkárnu.
A támhleta zrezivělá kárka je k čemu?
– Ta se hodí, až bude potřeba přivézt dřevo z lesa.
Pro dřevo se už roky jezdí autem s přívěsem.
– To nevadí, auto se může rozbít, a když budeš potřebovat jet pro dřevo, co potom?
Ta kárka má ale úplně zrezivělé dráty a chybí obě duše.
– Duše visí támhle na hřebíku pod kůlnou. Ty jsou ale úplně zpuchřelé. – Ále, na ten kousek k lesu to ještě vydrží.
A ta hromada štěrku tady uzdi?
– Kdyby třeba dlouho lilo a bylo bláto, tak se tím vysypou louže na dvoře.
A proč už na ten dvůr konečně nedáte ty travní dlaždice, co jsou složené deset let támhle pod tou plachtou?
– Těch by byla na takovéhle vyspravování škoda. Ty se vezmou, až se bude předělávat celý dvůr komplet.
TEĎ NEMÁM ČAS
Podaří-li se vám bordeláře argumentačně přitlačit ke zdi, únikově se začne ohánět parafrázemi rádoby úsměvných citátů slavných, jako že je-li nepořádek na dvoře odrazem nepořádku v mysli, co potom odráží prázdný dvůr? Anebo že pořádek na dvoře je radostí rozumu, ale nepořádek je rozkoší představivosti.
Racionálně vám to bordelář nikdy nevysvětlí, ale v nitru ho sžírá obava, že kdyby se toho deset let starého bojleru nebo vykuchané lednice nebo oprýskaného porcelánového jelena s ulomeným parožím nebo plastové tříkolky bez koleček navždy zbavil odložením do kontejneru, už za pět minut by jako naschvál vyvstala situace, kdy by právě tato věc byla nenahraditelně potřeba a on by ji musel jít za drahé peníze koupit.
Jestliže se majitel dvorkového nepořádku ocitne v krajní tísni, zvážní a vytáhne na obranu univerzální odsekávací odpověď: „Nevyhodím to, protože nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“
Pokud před ním načnete otázku nevyhnutelné debordelizace, což je pro něj hrozba srovnatelná s ohrožením života, a on vás sugestivně přesvědčuje, že nic na dvorku se neválí zbytečně a že má o pozici všech artefaktů perfektní přehled, pak přehání. Najisto jde nanejvýš v polovině případů, jinak hodiny a hodiny marně hledá a bezvýsledně se v tom přehrabuje. Pokud potřebnou laťku, truhlík, motyku, kus molitanu nebo torzo jaderného reaktoru v žádné hromadě ani po celodenním pátrání nenalezne, vždycky svůj neúspěch svalí na jiného člena rodiny.
Ve skutečnosti nepořádek naučí člověka mít přehled jen o těch věcech, o kterých mít přehled je skutečně nezbytné.
Bordelář je odsouzen k celoživotní vnitřní nespokojenosti, neboť lidské štěstí je svázáno s pocitem skončené a dobře odvedené práce, což je stav, kterého nepořádný člověk na svém dvorku nikdy nemůže vlastní vůlí dosáhnout. Jakmile eliminuje děravý kbelík, volný prostor ihned zaplní čtyřmi pytli se zkamenělým vápnem. Je tedy doživotně zacyklený v neukončenosti, a ačkoliv ví, že tady něco není v pořádku, není schopen to změnit.
Bordelář si to nikdy osobně nevyzkoušel, ale sebejistě vás bude přesvědčovat, že udržování nepořádku na dvoře je časově úspornější než udržování pořádku. O potenciálním úklidu mluví zásadně ve futuristických vizích bez konkrétních termínů splnění úkolů. Nejčastějšími výrazy v jeho slovníku jsou „až“a „čas“: – Až na to bude čas. – Až jednou... – Až se udělá tohle, tak potom... – Teď na to nemám čas. – Kde na to mám vzít čas?
Všechny tyto varianty odpovědí zpravidla završí útěkem k televizoru nebo do hospody s očekáváním, že situaci časem vyřeší nějaký Godot.
Zatímco u globálních problémů vzdálených tisíce kilometrů od jeho baráku má vždy absolutně konkrétní představu o vinících (Kalousek, Evropská unie, Soros, Bildeberg), jakmile řeč padne na problém veteše na jeho dvoře nebo zahradě, velmi nápadně bordeláře adresnost opouští a přechází k vyjadřování v trpném rodu, přičemž pachatelem je vždy záhadné „se“: – To se tu nějak objevilo. – To se tu zapomnělo. – Se to tady nastřádalo. – Počká se, až se... Se sice na dvůr nikdy uklidit nedorazí, takže se nic až do bordelářovy smrti nezmění, ale vyloučit se to nedá, a to je v bordelářově uvažování rozhodující.
ZVÍŘATA TO ZAŘÍDÍ
Ke cti bordelářů je nutno přiznat pravdivost tvrzení, že v nepořádku se rozvíjí fantazie a schopnost kombinovat a improvizovat. Většinou jsou to zruční kutilové, kteří dokážou přestavět starý počítačový zdroj na rozbrušovačku. Pozoruhodné však je, že ačkoliv mají na dvoře a v kůlnách a v garážích k dispozici až stovky kusů rozmanitého nářadí a součástek, stejně většinou spravují rozbitou věc výhradně za pomoci kladiva, kobercovky, provázku a kusu drátu.
Bez ohledu na strukturu harampádí na dvoře je nezbytné mít v zásobě hodně igelitu, kterým chráníte poklad před povětrnostními vlivy. Vzácnější hromady s předpokládanou delší úložností se přikrývají plechy, přičemž nejcennější je plech vlnitý. K plechům se váže tradiční
NAJDEME U NĚJ KANYSTRY, PNEUMATIKY, ALE HLAVNĚ NEPOJÍZDNÉ AUTOMOBILY VŠECH ZNAČEK A TYPŮ.
venkovský rituál, kdy je po větrné smršti chodíte hledat po vesnici, podobně jako měšťáci v satelitních městečkách chodí po orkánech hledat po okolí dětské trampolíny a lehátka.
Není nepořádek jako nepořádek. Podle vyprofilování můžeme rozlišit vlastníky zaneřáděných dvorků do několika základních skupin: LIBERÁLNÍ EKOLOG
Řídí se heslem laissez-faire, respektive že trh vyřeší všechno. Dvůr i zahrada mu zarůstá nejen odhozenou veteší, ale i vysokou travou a plevelem, což vyřeší tím, že tam vpustí slepice, kozy a ovce, aby se o to zvířata nějak sama postarala. K tomu je nezbytné dotáhnout na zahradu starou vanu na vodu, což se ale ekologovi vyplatí, navíc ušetří.
Areál dále zahušťují vyhublí psi, kteří soupeří s vyhublými kočkami o zbytky, které ekolog zanechává k vylízání v talířích a hrncích a časem je rovnou vyhazuje na dvůr z okna kuchyně.
Hromady klestí a suchých větví, do kterých se zvířatům nechce, jsou báječným úkrytem pro myši, potkany a rejsky, kteří se z ekologova pozemku paprsčitě rozbíhají navštěvovat sousedy. O něco pomalejším tempem je pak sezonně následují slimáci. Ze dvorku se časem stává bahnitý biotop, který se po dešti nedá bezpečně přejít, a tak se ekolog přemůže a do bláta nahází mezi dveře a vrátka fošny. ČINORODÝ ZEMĚDĚLEC
Tento specifický typ nepořádku pozorujeme zejména na vesnických dvorcích v úrodných oblastech Polabí od Pardubic po Lovosice. Odráží se tu fakt, že bordelář má velkou zahradu či záhumenek, a tak na dvoře dominují všude možně opřené motyky, motyčky, hrábě, vidle, rýče, květníky a truhlíky. Po obvodu dvorku a zahrady jsou uloženy závlahové roury, o zídky opřena pařníková okna a laťky, k nimž se v létě přivazují rajčata.
Nejčastějším symbolem těchto typů dvorků jsou zelené plastové bedýnky, určené původně na transport ovoce a zeleniny, kterými se dá i leccos přikrýt před škůdci.
V posledních letech se nezbytným doplňkem dvorků zemědělců staly obří, tisícilitrové nádrže (původně sloužící ve fabrikách jako nádrže na chemikálie) s výpustným kohoutem, do kterých se zachytává dešťová voda na zalévání. Obyčejní lidé si z práce kradou bílé nádrže, bossové preferují nádrže limitované černé barvy. ENERGETIK
Na jeho dvoře dominuje všechno, čím se dá zatopit. Základem je hora špalků a pak menší hromady klacků různých rozměrů. Požehnáním bylo pro energetika vynalezení palet, neboť se dají snadno rozebírat a jsou ideální na roztápění. Palety naskládané na sebe do různých výšek vytvářejí na dvorcích iluze mrakodrapových downtownů.
Pro energetikův dvůr je rovněž velmi typický černý mour vytékající z rozmoklé hromádky uhlí v koutě. VĚČNÝ STAVITEL Dvorek zpravidla není ze strany od ulice oplocen anebo plot nahrazuje provizorní pokroucené pletivo, protože se počítá s tím, aby ke dvorku někdy mohla zacouvat avie s dalším stavebním materiálem, ale k tomu už nikdy nedojde, jak napovídá zrezivělá míchačka či hromada písku zarůstající trávou nebo křovím pohlcené armatury.
Není zřejmé, zda majiteli došly při stavbě peníze, anebo si jednoho dne řekl, že dům se vlastně může obejít i bez fasády a balkon bez zábradlí, ale jisté je, že do majitelovy smrti se to už nezmění. Je to definitivní stav. ZÁSOBOVAČ
V předtuše války či krize shromažďuje potenciálně nedostatkové zboží, které by se snad dalo vyměnit například za potraviny a léky. Věci asi měly ve své době jistou tržní hodnotu, která ovšem s časem logicky upadá. Dvůr nepůsobí chaoticky, naopak mívá systém, kterému zásobovač rozumí a ví, kde ve které krabici či bedně jsou zavařovací sklenice, kde jsou autobaterie, kde okapové roury a kde litinové radiátory.
To, co je vidět na zásobovačově dvoře, je zpravidla jen špička ledovce a signál, že zásobovač již do posledního čtverečního milimetru zaplnil zbožím dům, sklep i stodolu. V součtu se může jednat až o desítky tun materiálu. Zajímavé je, že zatímco zásobovač umírá na vrcholu uspokojení, že pro své potomky udělal maximum, oni sami mají při vyklízení skladišť zcela opačné pocity. AUTAŘ
Najdeme u něj kanystry, pneumatiky, ale hlavně převážně nepojízdné automobily všech typů. Stále nejoblíbenějším exponátem jsou vraky škodovek řady 105 až 120. Podobně jako
chalupáři si na zeď pověsí staré dřevěné kolo ze žebřiňáku, autař si tam pyšně pověsí volant. SBĚRATEL
Skutečná radost, bydlíte-li v jeho bezprostředním sousedství. V pravém smyslu duševně nemocný asociál, který třikrát denně chodí rabovat do obecního kontejneru a všechno si to tahá k sobě. Mezi uliční brankou a domovními dveřmi je jen úzký koridor v šíři jeho ramen, kudy lze projít.
Stížnosti sousedů i výtky z obecního úřadu jsou naprosto marné. Problém v devíti z deseti případů vyřeší až požár. Pokud ho sběratel výjimečně přežije, protože to bývá dost rychlá záležitost, začíná se zaplňováním dvorku rychle nanovo. ARCHITEKT
Trpí jistou sebereflexí, kdy si uvědomuje, že volně rozptýlený nepořádek na dvoře nepůsobí esteticky nejlépe, a tak se ho snaží uspořádat, dát mu jakýsi řád. Obvyklým řešením je vystavění mohyly. Jejím základem jsou drolící se tvárnice s ožranými rohy, na to se naskládají cihly celé, o patro výš cihly půlky a následně prkna, prkýnka. Symbolickou věžičku tvoří líska s drobným kovovým šrotem.
MŮŽE ZA TO KOMUNISMUS?
V konfrontaci s tím, jak na jih a na západ od našich hranic mají Rakušané a Němci na dvorcích a zahradách vysmejčeno a pelargonie za okny, se rádi vymlouváme, že my Češi za nepořádnost na dvorcích vlastně nemůžeme. Že čím víc na východ, tím větší nepořádek a že se na nás v hromadění nepořádku neblaze podepsala i komunistická éra, která lidi nutila šetřit a schraňovat nedostatkové zboží.
Jsou to jen alibistické výmluvy. Například v Maďarsku, které je chudší, leží východněji a také ho poznamenal komunismus, nepořádek na oplocených pozemcích u domků na vesnicích prakticky nespatříte.
Vysvětlení, proč jsme takoví, je určitě víc. Jedno před lety nadnesl sociální ekolog Ivan Rynda, který se také zabýval tímto fenoménem: „Jako by nám chybělo rozdělení mezi každodenním a posvátným, mezi ukončeností díla a mezi tím rozmatlaným provozem, který se táhne a kdy jdeme zapřažení v chomoutu toho, co je třeba udělat, bez valné naděje na výsledek. Kdybychom dokázali svůj denní čas traktovat a segmentovat do nějakých uzavřených, ostřeji ohraničených celků, kdybychom uměli odvést završené každodenní dílo, zamnout si ruce a jít oslavovat nebo odpočívat nebo se milovat... Ale my všechno děláme jako úděl – od ranní snídaně až po večerní milování. A protože tomu chybí předěl, tak si v průběhu dne nedokážeme u-kli-dit.“