ROK BEZ ALKOHOLU

Už nikdy!!! Tak tuhle větu jsem řekla mockrát. A mockrát jsem ji slyšela. A mockrát ještě uslyším. Ale já jsem se rozhodla, že ji zkusím vzít vážně. Tedy aspoň rok.

Tys něco provedla, co? Tak to byla první reakce, když jsem se známému svěřila, že už dva měsíce nepiju alkohol. „Ne, neprovedla. Prostě jsem se rozhodla, že to zkusím.“„Kecáš,“rýpal do mě. „No tak kecám,“nechala jsem ho v tom.

„A to jako nepiješ vůbec, jo?“nedalo mu to po chvíli ticha. „Ne.“„Ani víno, jo?“„Ne. Ani víno.“„Ale pivo můžeš.“„Ne! Nic.“Další ticho. Delší než to předtím.

„A proč?“otočil se a já v jeho tónu jasně zaslechla trochu zoufalství. „No jen tak.“A bylo to skoro slyšet, jak moje odpověď dopadla přímo na jeho duši.

Vyzkoušela jsem všechno možné. Nejíst pečivo. Nejíst maso. Nejíst živočišné produkty. Pít ráno půl litru teplé vody s citronem (ještě dávno předtím, než to začalo být v módě). A přestat úplně pít alkohol, to jsem měla v plánu hodně dlouho.

Jenže co si budeme povídat, to není jen tak. Pila jsem takzvaně příležitostně. Což v téhle zemi může znamenat cokoliv. Nikdy jsem se nedotkla tvrdého alkoholu, ale víno jsem si dala vždy s radostí. Nikdy jsem nebyla gurmánka, která by si uměla vychutnat za večer jednu skleničku portského. Na to jsem moc velký neurotik. Takže to vždy skončilo předsevzetím dám jednu, ma-xi-mál-ně dvě skleničky vína – a skončilo to minimálně u lahve.

Ovšem zatímco dřív to ničemu nevadilo, čím jsem byla starší, tím byly ty stavy „potom“horší. A hlavně zbytečnější. Dřív mi nepřišlo tolik líto prospat celý den anebo ho mít tak trochu v mlze. Ale najednou jsem se přistihla, že ty dny v mlze nenávidím. A tak jsem si po jednom takovém večírku řekla, že nastal čas. Že by prostě byla škoda nevyzkoušet i tohle.

VINAŘSKÝ VÍKEND

První týdny jsem se ocitla skoro v euforii, jak snadné to je. Bylo jaro, slunce začalo hřát, což mi ke štěstí bohatě stačilo. Na co nějaký blbý alkohol? První, čeho jsem si všimla hned, bylo, že mám najednou nějak víc času. Nejenže ubylo těch dní v mlze, ale taky ubylo vysedávání s kamarádkami u „dvojky“. Ale osud si zřejmě řekl, že když už mám takové divné nápady, tak se tedy pobavíme, a připomněl mi, že mám naplánovaný novinářský výjezd po moravských vinicích a sklípcích. Ano. Svůj rok bez alkoholu jsem zahájila výjezdem na vinařský víkend.

„Tak si dáme jen skleničku,“ujistila mě kamarádka.

Tak to určitě, dodala jsem si pro sebe a rozhodla se být statečná.

Když před námi po cestě na stole přistály štíhlé lahve vychlazeného sauvignonu, píchlo mě u srdce. To si vážně nedám? „Ne, díky, já nepiju,“slyšela jsem svůj hlas, když se začalo nalévat. A překvapeně jsem zjistila, že to nejtěžší mám za sebou. Překvapivě se nestrhla lavina dotazů, překvapených ani ustaraných výrazů. Stačilo prostě říct: Ne, díky. To mě nebude nikdo ani přemlouvat? ozvalo se odkudsi z mé hlavy. Ale tím to skončilo.

Zjistila jsem, jaké to je, bavit se bez toho, že bych musela sledovat, jestli mi neztěžkl jazyk a jestli neplácám hovadiny. A pobaveně pozorovat, jak se ke konci večera ostatní srocují podle toho, kde se objeví další otevřená lahev.

I putování druhý den po vinicích proběhlo překvapivě dobře. Chutě jsem snadno ošálila lahodným vinným moštem a pak pobaveně sledovala, jak se ostatní pod záminkou koštování srocují do fronty pro další a další skleničku. Ke konci to bylo už trochu zdlouhavé, protože můj čas běžel prostě jinak,

a u poslední zastávky se to zaseklo na hodně dlouho. Stejně jako večer, kdy na mě ve sklípku za zvuků cimbálovky dopadla těžká únava.

Tady přišla první krize, protože z rozpálených obličejů ostatních bylo úplně jasné, že přece teď ještě nepůjdeme domů. Zrovna teď, když si můžeme tak dobře popovídat třeba o mimozemšťanech nebo cyklistice. A tak jsem trpělivě seděla, čekala a snažila se neusnout. Ale ráno bylo tak krásné a jasné a vůbec nebolelo, že mi to tu krizovou chvilku bohatě vynahradilo. Stejně jako pozdější zastávka u vinotéky, kde jsem zjistila, kolik peněz tady dneska neutratím!

CUKR ZA CUKR

Po téhle zasvěcovací zkoušce nastal můj běžný život bez alkoholu. Přes týden vlastně žádný rozdíl. Pokud jsem si dřív zašla na „dvojčičku“, tak opravdu spíš výjimečně. Ale to těšení se na pátek bylo teď trochu jiné. O víkendu jsem byla zvyklá na malou, někdy i větší odměnu.

Prvních pár týdnů to zkouším ošálit zmrzlinou. Ano, já vím, není to asi nejzdravější nápad, ale je to aspoň cukr za cukr. A funguje to. Kopeček jahodové, a chutě jsou pryč. A toho času pořád nějak přibývá. O víkendu se probouzím v sedm s čistou hlavou, tak co budeme dělat dneska? Půjdeme do parku? Do zoo? Nebo že bych si šla zaběhat?

Moje tělo vyloženě jásá. Dobře se mu spí, ráno nemá výčitky, co večer zase všechno spatlalo, a probouzí se zlehka a rychle. Mění se i reakce okolí. Nejdřív to bylo takové to: Jasně, tak nepít jsme zkoušeli všichni. Jenže když už nepiju druhý měsíc, cítím, že zpozornělo.

„Džusík, jo?“hodí po mně nedůvěřivě okem kamarádka. „Aha...“

Nejdřív mám pocit, že bych to měla vysvětlit. Ten strach, že se mnou už nebude taková zábava, by se dal krájet. „To je jen takový experiment,“snažím se zlehčit závažnost situace. Možná i sama před sebou. Zatím to jde, ale rok je přece jen dlouhá doba.

Večírkům se zatím pro jistotu vyhýbám. Ale když se ozvou kamarádky, že by přišly na návštěvu, neodmítnu. „Tady jsme přinesly nějaký víno,“dorazí. „A jo! Ty vlastně nepiješ!“

V pohodě, ujistím je. Jednu otevřu pro ně a druhou ukládám hluboko do útrob lednice, aby se na mě neculila. To tady fakt budeš sedět u kafe, jo? ozve se zase ten nepříjemný hlas v hlavě. Jo. Ale dneska se rozšoupnu a dám si ho výjimečně s mlíkem, umlčím ho. A pak si to kafe udělám, je to pryč. Sedíme a povídáme si skoro do půlnoci. Vida, jak to jde. Vyrazím si na večeři. „Dvakrát prosecco?“uvítá nás automaticky majitel restaurace, do které chodíme léta. É... ne... „Ne?“Otázka zůstane nechápavě viset mezi předkrmem a hlavním chodem. A skoro by se dalo číst, co všechno mu probíhá hlavou: Není nemocná? Ale vypadá dobře. Těhotná? Na to je už trochu stará... i když v dnešní době. „Aha... dobře... máme vynikající domácí limonádu,“vzpamatuje se konečně.

Zase mám ten pocit, že bych to měla nějak vysvětlit. Protože přestat zničehonic pít, to je důvod k obavám!

Pravda je, že bez toho prosecca na úvod je to takové... smutné. Zkouším tělo obalamutit tou domácí limonádou, bezinka s něčím. Je moc dobrá. Ale pak se přistihnu, jak zírám na pár vedle, který si objednal lahev červeného. Úplně cítím tu chuť třísloviny na jazyku.

Ne. Tak na večeře ještě chodit nebudeme. Snídaně, obědy, to ano. Ale moje nastavení na občasnou lepší večeři za odměnu zas tak jednoduché není.

TO CHCE PANÁKA

Vždycky jsem měla nízký tlak. Tak nízký, že se i moje doktorka podivuje, jak s ním můžu fungovat vertikálně (80/60). Ano, motá se mi hlava a motá se mi čím dál víc. „To chce panáka.“No, když já nepiju, odpovídám na dobré rady.

Ale slyšíš to sama, že je to vlastně zdravé, jednu by sis dát mohla, ozývá se zřetelně našeptávač z mé hlavy. Áha, už je to tady. Našeptávač to zkouší jinou cestou. Jde mu o mé zdraví! Ale držím se. I když počáteční euforie zmizela a je to trochu dřina. Jsem moudřejší a zkušenější. Informace o svém nepití podávám jen těm, kteří je unesou. Ostatním se nesvěřuju, případně řeknu, že nepiju jen dnes.

Absolvovala jsem pár setkání, kde jsem si do vinné skleničky namíchala jablečný džus s jemně perlivou vodou. A nikdo se na nic neptal. A taková citronová ondrášovka ve skleničce na prosecco? K nerozeznání. S plnou skleničkou jsem jako neviditelná, s džusem nápadná. Není to divné? Jenže vlastně proč? To mám vážně hrát divadlo, aby byli ostatní klidní, že piju, a tudíž jsem v pořádku?

A už to trvá asi moc dlouho, protože kolem mě přibývá poznámek: „Tak kdy zase začneš?“Nevím. Nejdřív za rok. „Za ROK?“To překvapení mě nepřestává překvapovat. Jako bych se rozhodla, že nebudu rok jezdit metrem. Nebo že nebudu rok číst. Nebo chodit k zubaři. I když to by asi nevzbuzovalo tolik údivu.

Je léto. Facebook se plní statusy se skleničkou bílého proti zapadajícímu slunci nad mořem.

A já svůj první čvrtrok bez alkoholu zakončím dovolenou ve Španělsku. „Tady prosím chvilku počkejte, tady je občerstvení,“

ZÍRÁM NA PÁR, KTERÝ SI OBJEDNAL LAHEV ČERVENÉHO. ÚPLNĚ CÍTÍM TU CHUŤ TŘÍSLOVINY NA JAZYKU.

ukáže v hotelu usměvavá Španělka k chladicímu boxu. V tom rozpáleném večeru v něm odpočívá lahev prosecca, víno bílé, růžové i plechovky piva. Zhluboka si povzdechnu. Netušila jsem, jak těžké to bude. Zírám na manželský pár, který třímá sklenku bílého a zasněně hledí do dáli. A sáhnu do boxu pro lahev vody. Bez bublinek.

A to ještě nevím, že všechny ty nápoje jsou nám k dispozici po celou dobu pobytu. Naštěstí je tu taky kávovar, na kterém si to alespoň částečně vynahrazuju. Pochybnosti hlodají čím dál víc. Je to vůbec k něčemu? Máš přece dovolenou, tak tady se to může. A není to nezdravé? Ten tvůj tlak! Ale když se zase ráno probudím s čistou hlavou, je mi fajn. Vím, že bych se u chladicího boxu zastavovala každý den. A že by ty dny byly takové... rozmlženější.

Začínají se dít zvláštní věci s mým tělem. Moje pleť je najednou taková hezky prozářená a čistá. A rysy takové čitelnější. Taky mi nějak líp sedí oblečení. Ano. Hubnu.

„Vypadáš dobře.“Věta, kterou slýchám čím dál častěji. A to není vůbec zlé.

VÁNOČNÍ VEČÍREK

Zjišťuju, že se mi prořídl seznam přátel, se kterými jsem pravidelně v kontaktu. Dál se vídám s těmi, kteří pijí málo nebo skoro vůbec. Nebo kteří to neřeší a nečekají, jestli UŽ! Ale je pravda, že taky začala škola. Všechny kroužky, úkoly a moje práce bohatě vyplnily veškerý čas až do zimy. „Uděláme zase vánoční večírek?“ptá se opatrně kamarádka. „No jasně!“Děláme ho každý rok, tak proč ne tenhle?

Mám za sebou půl roku bez kapky alkoholu. Není to snadné. Teď před Vánoci vůbec ne. Už předtím jsem pochopila, že alkohol je ta nejdostupnější věc na každém kroku. „Střízlivý host, hanba personálu,“míjím jednu z mnoha cedulí, které zvou k tanci a poslechu. „Tak snad si o Vánocích dáš aspoň skleničku, ne?“nabádá mě hlas uvnitř.

„Dobrý den, máte nějaké nealko pivo?“usměju se na barmana v den našeho vánočního večírku. „To nemám.“Nevadí. První dvě hodiny vydržím u čaje. Jenže pořád pít čaj, to taky nejde. Zkouším kafe, vodu, limonádu. Už před půlnocí mi v břiše kuňkají žáby. Vodu pijou žáby, pivo starý báby, my pijeme rum, běží mi v hlavě písnička. U dvacátého dotazu, proč vlastně nepiju, se přistihnu, že jsem tak trochu podrážděná. No prostě nepiju! Ptám já se každého, proč pije? Ale když se bar zaplní, začíná to být únavné. Nikdy jsem neměla hlas na to, překřičet všechny, ale takhle při čaji už to nejde vůbec.

Skočím si vedle do večerky pro dva birelly. První překvapivě dobře zabere. Ten hlas uvnitř má zřejmě na chvíli pocit, že dostal, co chtěl. Ale druhý už mu nejede. Hele, nejsem blbej, ozve se. Zůstane mi jen hořká chuť na jazyku. Vydržím v baru do dvou hodin, a když si objednávám taxík, zjišťuju, že nemám hlas. Zajímavé. Taxikář po mně pokukuje. „Tak copak, jste se zdržela v práci?“hodnotí situaci.

„Ne, na večírku,“skřehotám. „Ale přišla jsem tam asi o hlas.“

„Aha... hm,“vidím jeho nedůvěřivý pohled ve zpětném zrcátku. Co je to za podivnou osobu? Jede si v půl třetí ráno dva dny před Štědrým dnem z mejdanu, je úplně střízlivá a nemá hlas? Ten hlas nemám celý týden. Po Vánocích začínají suché měsíce. Facebook se plní hrdými statusy o tom, kdo nebude celý MĚSÍC pít. Pch. Měsíc. To byla brnkačka, říkám si. Ale musím uznat, že je to v něčem jednodušší i pro mě. Když si objednám v restauraci čaj, nevypadám divně. A ještě něco se mění. Překročila jsem nějakou magickou hranici, protože ticho kolem mého podivného rozhodnutí střídají nesmělé dotazy: „Hele, a jak dlouho nepiješ?“

„A jaký to je?“ „A fakt se to dá bez toho, jo?“Poslouchám a čtu, kdo všechno by přestat měl, kdo si chce dát pauzu a kdo to zkoušel, ale nějak to nejde.

„Už měsíc nepiju,“hlásí mi v lednu hrdě kamarádka.

„Vážně? Tak to je skvělý!“říkám jí a mám opravdu radost. Moje euforie, že to jde i bez vína, je sice už dávno pryč a teď je to už nezajímavé, všední a normální, ale možná je to jen tím, že jsem zapomněla, jaké to je, probudit se s tou těžkou hlavou a žaludkem na vodě. Všechny ty příběhy jsou skoro stejné. Piju jen víno. A jen dobré. A jen čas od času. I když čas od času i víc. Čas od času i denně. Vždyť by se to bez vína ani nedalo přežít, prosimtě. A úplně nejradši mám větu: „Hele, tak jo. Já nebudu pít. Dám si jen jednu skleničku.“

JEŠTĚ JEDNOU!

Je jaro. Zima byla dlouhá, nekonečná, šedivá. S výjimkou jednoho týdne na horách, kde bylo tak krásně, že jsem si na tradiční svařák nebo grog ani nevzpomněla. Můj suchý rok se blíží ke konci. Nebylo to jednoduché, ale stálo to rozhodně za to. Vyzkoušela jsem všechny možné čaje, které existují. Už vím, že je dobré je střídat, aby se neomrzely, a udělat si z toho pití čaje večerní rituál. Taky vím, že se dá bez alkoholu strávit úplně v pohodě celý večer v hospodě, na baru i na koncertě, ale jen do půlnoci. Pak už je to úplně zbytečné.

Že můžu chodit na koncerty do toho klubu, který je na druhém konci Prahy, protože jedu prostě autem. A taky že můžu:

Mít úplně celé víkendy. Celé včetně sobotního rána. Zhubnout a vypadat dobře. Nevyžrat lednici pokaždé, když víno otupí zábrany a rozhicuje chuťové pohárky (dtto výše).

Ušetřit spoustu peněz za víno (a utratit je za oblečení).

Nepřipadat si divně pokaždé, když jdu vynést lahve do tříděného odpadu.

Mít v hlavě všechny zážitky čisté a nerozmlžené včetně těch z dovolené.

Vlastně když si to po sobě čtu, bylo to tak prima, že si dám možná repete!