„Začínal jsem jako jediný,“říká Jiří Ježek
Šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa v cyklistice Jiří Ježek bude o víkendu k vidění na cykloveletrhu FOR BIKES v Letňanech.
Svůj první závod na kole vyhrál v roce 1994, o tři roky později se stal členem národní reprezentace a o šest let později, tedy v roce 2004, se cyklistice začal věnovat jako profesionál. Kromě jiného je šestinásobným paralympijským vítězem a šestinásobným mistrem světa v cyklistice, to vše navzdory osudu, který ho jako dítě připravil o část dolní končetiny.
„Odjel jsem spousty závodů se zdravými závodníky,“říká Jiří Ježek.
Loni na podzim jste ukončil profesionální kariéru. Co ta změna přinesla?
Ubyl mi závodní stres, ale zůstala mi spolupráce s lidmi, se kterými jsem pracoval i během své kariéry. Tím, že už nezávodím, mám víc času přijímat nabídky na motivační vystoupení pro firmy, které nejsou mými dlouhodobými partnery, ale jednorázově mě pozvou na motivaci svých zaměstnanců. To jsem ale dělal už v průběhu své sportovní kariéry. Tím, že jsem měl spoustu závodů, musel jsem většinu nabídek odmítat. Mám radost, že dnes je to jedna z mých pracovních náplní. Je to využití mých zkušeností.
Jak začínala vaše kariéra?
Když jsme začínali, byl jsem jediný profesionál mezi handicapovanými sportovci a cestu jsem si musel vyšlapávat sám. Bylo to těžké a šli jsme metodou pokus–omyl, protože nás to nikdo neučil a nebyli jsme v žádném týmu nebo agentuře, která by se o nás starala. Byl jsem i na pokraji byznysového vyhoření. Ale tento život jsem si vybral sám a byl jsem šťastný, že ho můžu žít.
V době, kdy jste závodil, jste jezdil i se zdravými závodníky?
S těmi jsem odjel spousty závodů. Musel jsem trénovat stejně jako oni, možná ještě o něco víc, abych překonal svůj handicap. V průměru pět či šest hodin denně jsem jezdil na kole a navíc cvičil na posílení zbytku těla, vždy ráno asi tak tři čtvrtě hodinky, potřeboval jsem kompenzovat tu postiženou nohu a jednostrannou zátěž. Musel jsem se trénování věnovat víc, než tenkrát bylo běžné. Plus jsem měl samozřejmě další aktivity související s cyklistikou, takže mnohdy to bylo víc než jeden pracovní úvazek. Měl jsem štěstí v tom, že moje žena Soňa byla mojí manažerkou, takže mi zázemí dělala ona a vyřídila spoustu věcí kolem.
V porovnání s ostatními jste s profesionálním závoděním začínal pozdě…
Bylo mi dvacet let. O nohu jsem přišel v polovině osmdesátých let při autonehodě, to mi bylo jedenáct let. V té době tu žádný paralympijský projekt nebyl. O tom sportu se vůbec nemluvilo a prakticky zde neexistoval, nebylo se kde inspirovat. Byl tu osamocený Josef Lachman (cyklista, průkopník sportu mezi zdravotně postiženými v ČR – pozn. red.), který se jako jediný z tehdejšího východního bloku účastnil paralympiády v roce 1988 v Soulu a přivezl odtud stříbrnou medaili právě v cyklistice. Měl úplně stejný handicap jako já. Později, když jsem vyráběl protézy, jsem ho poznal jako pacienta.
O končetinu jste přišel v jedenácti letech, kdy přišly myšlenky na závodění?
Po úraze jsem začal jezdit na kole jako každé dítě, dělal jsem všechno, co dělali moji zdraví kamarádi, ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych v tom někdy mohl soutěžit. Až poté, co jsem se seznámil s Josefem Lachmanem, už v dospělosti, ta myšlenka přišla. Josef mi řekl, že to není profesionální zaměstnání, že i on má práci, ale že je to fajn. Můžu jezdit na závody po světě a potkávat stejně handicapované lidi, závodit s nimi.
A to vás lákalo?
Najednou jsem chtěl něco dokázat, proto jsem dřel víc než ostatní. Všichni mi říkali, neblázni, nedávej tomu tolik, taková časová investice se ti nikdy nevrátí. Pak jsem se nominoval do australského Sydney a věděl jsem, že tam chci prodat maximum. Dokonce jsem si tři měsíce předtím zkrátil pracovní úvazek a nevydělával tedy skoro žádné peníze. Asi se to pak nějakým způsobem projevilo a já jsem tam všechny překvapil. Po Sydney se mi skutečně úplně otočil život, protože se z protetika, který jako koníček jezdí na kole, stal paralympijský vítěz. Pracoval jsem ještě tři roky poté, to už jsem obhajoval tituly mistra světa.
Několikrát jste zmínil, že jste pracoval jako protetik, jak práce protetika vypadá?
Částečně je to sochařina, kdy si musíte zapamatovat lidskou anatomii a ze sádry vyrobit kopii třeba zbytku nohy pacienta. Poté vyrobíte z nejlepších materiálů náhradu. Když je protéza dobře udělaná, zlepšujete tím někomu kvalitu života. To mě na tom bavilo. Navíc pacienti ke mně měli větší důvěru než k ostatním technikům, protože viděli, že jsem s nimi na stejné lodi a budu se jim snažit udělat to nejlepší, co jde.
Kolik stálo vaše první a kolik poslední kolo?
Tak to první si pamatuju přesně, bylo to dvacet tisíc korun. Postavil mi ho ze svých komponentů v roce 1994 Josef Lachman. Dnes jsou kola pro nás handicapované srovnatelná s těmi, co jezdí třeba Tour de France, a to jsou částky kolem čtvrt milionu. Některá jsou ještě dražší. Ale jsou nejlepší, a když člověk chce být nejlepší, potřebuje mít k tomu i odpovídající vybavení. Když už jsem si mohl vybírat, s kým spolupracovat, snažil jsem se vždy dohodnout s českými firmami.
Mezi profesionály i laiky máte řadu fanoušků, mohou vás teď někde vidět?
V nejbližší době budu na cykloveletrhu FOR BIKES, což je největší akce svého druhu ve střední Evropě. Jsem jejím ambasadorem a ode dneška až do neděle 8. dubna šlápnu do pomyslných pedálů právě na tomto cyklistickém svátku v pražském Výstavišti v Letňanech.