Oranžový život po životě
Pokud se ještě něco nezmění, načínají sociální demokraté éru malé opoziční strany, kterou zažili naposledy před čtvrtstoletím.
Když autor těchto řádek hlásil na poradě komentář k víkendovému sjezdu ČSSD, čelil pochybovačným pohledům: „A není to už na podobné úrovni jako popisovat mikroskopické posuny uvnitř TOP 09 nebo Starostů?“
Svým způsobem ano. Ze sjezdu se narychlo odhlašovali novináři, protože hlavní lákadlo, tedy rozhodování o vstupu do vlády, krachem koaličních námluv zmizelo. A být při oznámení výsledku volby pátého místopředsedy sedmiprocentní strany, to stojí za vysedávání v hradeckém kulturáku jen hrstce nejotrlejších.
Pokud se ještě něco nezvrtne a nezačala by znovu jednat o své účasti ve vládě (což je docela dobře možné), nastala by nejstarší politické straně nová a pro ni nezvyklá éra: malé opoziční strany. Ocitla by se v roli, jakou vyjma úplných začátků zažila za 140letou existenci jedinkrát, v první polovině 90. let. Tedy mezi polistopadovým obnovením a nástupem Miloše Zemana do jejího čela.
Čerpat inspiraci z této doby lze přitom jen omezeně. Tehdy bylo tradiční stranictví ještě v kurzu, bylo mnohem snazší vyluxovat levou část spektra, dal se očekávat návrat politického kyvadla z nepřirozeného polistopadového prava do Čechům mnohem bližšího levého středu. A v neposlední řadě: dnes není na obzoru žádný Zeman. Od té doby (stejně jako kdysi po celou dobu první republiky) byla ČSSD stranou, která buď stavěla vlády, anebo byla dominantní opozicí. A největší úspěchy sklízela, když v jejím čele stál silný lídr jako Zeman nebo i Jiří Paroubek. V čem je dnes situace jiná?
Strana už deset let kontinuálně klesá, v posledních letech volným pádem, a zatím nenašla recept na nový drive. Dlouhodobě neumí prodat svůj program a nechává jiné, aby jí v něm řádili jako kuna v kurníku. Má obrovské ekonomické problémy, které ještě posílil volební propad na 7 procent. Po Sobotkově éře zbyla spousta nezhojených jizev a rozpolcený poslanecký klub. Nový předseda Jan Hamáček charizmatem nepřekypuje a ani šéf poslanecké frakce Jan Chvojka není kdovíjaký rafan. A za půl roku od voleb ukázala, že se v konkurenci devíti stran stejné nebo i nižší váhové kategorie neumí prosadit. Neradostné vyhlídky.
Na druhé straně srovnání z úvodu tohoto textu by bylo nespravedlivé. ČSSD není uměle vytvořená strana jako TOP 09. Ani není záhadou, co spojuje její členy jako v hnutí STAN. Sociální demokracie vždy byla a je reálná strana, vzniklá zdola, zastupující konkrétní skupinové zájmy. Dokonce je jisté, že těch jeden a půl milionu méně placených zaměstnanců, lidí na dávkách, penzistů, mladých rodin či státních úředníků, kteří házeli hlasy Zemanovi, Špidlovi nebo Paroubkovi, nezmizelo. Jenom přestali věřit tomu, že tato strana jejich zájmy ještě hájí.
Přesvědčit je o tom znamená zbavit se balastu posledních let, neomarxistického snění o multikulturalismu, feminismu, sociálním inženýrství, eurofederalismu, inkluzi či výrobě dětí pro svobodné matky. Vrátit se ke „starému dobrému“sociáldemokratismu. Není to jistota návratu na vrchol, ale je to pevný bod ve vesmíru. Co by za něj některé jiné strany daly.