386 dnů podivného odcházení Koukalové

Trefa Tomáše Macka, redaktora MF DNES

Patří mezi čtyři nejúspěšnější české ženy v historii zimních sportů. Ještě loni 19. března, s dalším malým glóbem do sbírky, Gabriela Koukalová v Oslu dojatě líčila, jak si nesmírně váží toho, že svými závody dokáže tolika lidem rozdávat radost, ale i sílu do života. Chtěla totéž dělat i na hrách v Pchjongčchangu. Byl to velmi emocionální rozhovor. Tehdy zároveň závodila naposledy. 386 dnů, které následovaly, bylo naopak nejpodivnějším „odcházením“české sportovní celebrity, jaké jsem kdy zažil.

Bolesti lýtek stály v červnu u jeho zrodu. Co se odehrávalo pak, je však dodnes zahaleno mlhou tajemství a spekulací.

Neúčast Koukalové na olympiádě, o které se hovořilo už od prosince, byla oficiálně oznámena až 12. ledna večer. Stalo se tak v její nepřítomnosti ústy šéftrenéra Rybáře a šéfa svazu Hamzy na závodech v Ruhpoldingu. V prostoru, kde se převlékají biatlonisté. Navíc v jiný den, než bylo svazem původně avizováno.

Sama biatlonistka pak dlouho po půlnoci připojila na Facebooku video, které jí pomohl nahrát Tomáš Houska z Českého olympijského výboru a na němž bylo čitelné velké pohnutí v jejím obličeji.

Během her se snažila vyčistit si hlavu na pláži v Karibiku, odkud posílala na Facebooku motivační zprávy olympionikům.

Načež přišlo v sobotu další nečekané oznámení. Učinila je na místě, kde byste to rozhodně nečekali, a způsobem velmi netradičním. Přesněji při akci Ukliďme Česko v Hořovicích. „Neumím si absolutně představit, že budu závodit v příští sezoně,“řekla tam pro server sport.cz.

Pozdě večer opět přidala dodatek na Facebook, tentokrát jen psaný: „Nemám vnitřní touhu vyhrávat, necítím se na závodění fyzicky ani psychicky. Napadlo mě, že si uklidím i duši a už řeknu to, co ve mně několik týdnů zrálo. Byla jsem tento krásný den venku plná radosti, a tak jsem to řekla prvnímu, kdo se mě zeptal.“

Podrobnosti, jež stály za tímto rozhodnutím, se znovu můžeme jen dohadovat. Od poloviny prosince poskytla pouze jeden rozhovor – pro časopis Glanc, do té doby mnohým neznámý. Vyznala se v něm i z toho, jak ji zklamali někteří lidé kolem biatlonu, ale zároveň poprvé přiznala, že původní bolesti těla byly později následovány i psychickými potížemi.

Pokud se ohlédneme za celým tímto „případem Koukalová“, jeho největším problémem byla děravá komunikace. Protože chybějící komunikace vždy vede k rychle se šířícím domněnkám, které jsou často nepravdivé či velmi zkreslené.

Pomohlo by, kdyby byla už na podzim (svazem? jí samotnou?) svolána tisková konference s lékaři a dalšími zainteresovanými, kteří se starali o její zdraví, na té by odborně vylíčili, jaký je stav Koukalové, v čem tkví její současné potíže a jaký je výhled do budoucna. Nic takového se nestalo. Rozcházející se informace, často přenášené třetími osobami, zákonitě vedly i k názorovým střetům, které dopadaly na najednou chatrnou psychiku biatlonistky.

Právě tehdy se problém těla mohl zásadně přelít do problému mysli.

Zda je současné oznámení o další sezoně bez biatlonu také koncem kariéry Gabriely Koukalové, což se mnohým jeví jako pravděpodobné, ukáže až čas. Pokud ano, je to odcházení prazvláštní. A velmi smutné. Byla sportovkyní, která během pěti let dokázala statisíce Čechů pobláznit do biatlonu a jež na trati ohromovala nezměrnou vůlí rvát se o vítězství.

Loučení si zaslouží mnohem důstojnější.