Dělejte to svoje nic někde jinde

V americké novince našich kin nazvané Plážoví povaleči režisérka Eliza Hittmanová jenom opakuje svou prvotinu Skoro jako láska. S jedinou obměnou.

Tehdy sledovala sexuální zmatky dívčího dospívání, nyní stejné hledačství ve stejných kulisách letního Brooklynu zažívá chlapec. A jeho pokušitelské bloumání po gayské internetové seznamce zažene zvědavost dříve, než si k hrdinovi v podání Harrise Dickinsona stihne divák vytvořit důvěrnější vztah.

Plážoví povaleči, v anglickém originále Beach Rats, jsou prostě flákači. Žádná křehká ptáčátka, nad nimiž srdce usedá, nýbrž parta výrostků, která ubíjí čas. Shání „matroš“, okukuje holky, krade. Přesná nálada náhodných námluv v zábavním parku si podmaní, ale nic nového pod sluncem nepřinese; mění se jen generační typy drog a podoba emancipace: ona musí svést jeho, on chce kondomy po ní.

Citlivé? Spíš nijaké

Věčné téma, co si počít s nekonečnou volností prázdninového bezčasí a s pochybnostmi o vlastní schopnosti lásky, však Plážoví povaleči nikam neposouvají, i pětapadesát let starý Formanův Černý Petr se vedle nich vyjímá daleko objevněji. Autorský příběh Hittmanové spadá do rodiny snímků, jimž se přezdívá citlivé, aby se nemuselo říci, že jsou prostě nijaké. Ani vyděračský motiv chlapcova umírajícího otce, ani kriminální prvky ve vypjatém finále nemohou zastřít, že vytvářejí pouhou záminku k další jízdě na vlně zkoumání sexuální orientace.

Nejpřesněji vystihne podstatu Plážových povalečů hrdinova matka, když partičku vyzve: „Dělejte si to svoje nic někde jinde!“Nic totiž zůstává ničím i pod obalem festivalového umění.—