Krok, úkrok, zpátky. Proč vládě vadil Foxtrot
Možná jejich syn ve vojenské službě padl, možná ne. Klíčová otázka izraelského filmu Foxtrot, jejž tamní vláda kritizuje a světové festivaly oslavují, tvoří půdorys pro rozehrání komorní studie jedné rodiny.
Každou hodinu sklenici vody
Vpřed, úkrok, vzad, úkrok. Ať jdeš kamkoli, vždycky se vracíš do výchozího bodu. Tak vysvětluje jeden z hrdinů autorského snímku režiséra Samuela Maoze podstatu tance, jenž dal novince našich kin symbolický název. Také rodiče, u nichž si armáda podává dveře s protichůdnými zprávami, se totiž stále točí v začarovaném kruhu, než se pod tíhou událostí odváží vytáhnout na světlo dávné rány.
Jistěže sama podstata zápletky je hodně spekulativní, až se chce namítnout: To se snadno buduje drama, jestliže hned v úvodu zazní ta nejstrašnější věta, jakou mohou rodiče vůbec uslyšet. Matka dostane injekci, otec mechanicky vykonává podle pokynů, co je třeba.
Kamera pozoruje výraz jeho tváře z důvěrné blízkosti, ale přidává ještě jiné, účinné a tiché detaily: reakci psa, náplast na ženině těle, mobil, jenž otci každou hodinu připomene – „vypijte sklenici vody“. Člověk se přistihne, že sám maně hlídá, jestli hrdina radu dodrží.
Pak následuje první zvrat a vyprávění se přesune k synovi do pouště, kde čtyři vojáci na ztracené vartě občas zvednou závoru kvůli osamělému velbloudovi. Nálada prostřední kapitoly včetně tance se samopalem je téměř snová, nápodoba vleklého času takřka doslovná a historka o pubertální směně „nahatého“časopisu za svitek tóry vlídně čistá. Právě tady lze rovněž vysledovat, proč asi film dostal ve své vlasti nálepku protiizraelský: vadí zjevně pochyby vojáků, „s kým vlastně bojujeme, nikoho nevidím“, výbušná scéna i její řešení ve stylu „ve válce se zkrátka takové věci stávají“.
Armádní záminka
K ryzím nápadům patří též animace, která osvětlí minulost babičky, otce a celé prokletí národních stigmat. Nicméně třetí, závěrečná kapitola se po čase přesune znovu zpět do bytu rodičů, kde postupně vede k analýze, rozkrytí a očistě jejich vzájemného vztahu. Ukáže se tedy, že provokativní „armádní“motiv posloužil jen jako záminka k intimní hodině pravdy. Okamžik, kdy se pár zase dovede společně zasmát, je osvobozující, přesto nakonec body ubírá pointa založená na zjevné manipulací osudem. Tudíž si racionální nechuť vůči kalkulu zbytečně ukrajuje svůj podíl z filmařsky podmanivého zážitku.