Třaskavý střet protipólů oživuje poctivého Idiota
Nastudování Idiota v pražském Rokoku nabízí uctivé zpracování látky s několika režijními bonusy a především dobrými hereckými výkony.
Kníže Myškin náhle padá na zem, kde se zmítá v dlouhém záchvatu epilepsie. Stav jeho mysli dokresluje změť problikávajících světel, která ovládá celou scénu. Působivý moment diváky ještě více vtahuje do děje a v jinak poklidné inscenaci působí jako pověstný blesk z čistého nebe. Slůvko „poklidná“však neznamená, že by nová divadelní adaptace Dostojevského Idiota, kterou pro pražské Divadlo Rokoko zrežíroval Pavel Khek, byla nezáživná. Spíše se poctivě a uctivě drží předlohy. A to je, jak známo, u ruských klasiků v čele s Čechovem vlastně bod k dobru.
Khek před premiérou upozorňoval, že jeho Idiot tak trochu rezignoval na pravidla času a prostoru. Pravda je to však jen zčásti. Diváci se skutečně v úvodu stávají svědky vraždy Nastasji Filippovny (Nina Horáková), tedy činu, kterým Dostojevského román vrcholí. Vědomí tohoto skutku se zlověstně táhne celou inscenací. Od úvodní cesty vlakem až po bolné finále tak visí pachuť zoufalého Rogožinova jednání nad pódiem a neustále připomíná, že tohle neskončí dobře.
Dva protiklady
Jinak se však hraje zcela podle pravidel. Aleš Bílík překvapil nejen mrazivě autentickým nastudováním Myškinovy nemoci, ale i celkovou kresbou charakteru tohoto prostinkého knížete, který chce být s každým zadobře a naplno upřednostňuje potřeby ostatních před svými. Nadčasový Dostojevského motiv, kdy se sebestřednost Petrohradských o jeho čistotu postupně rozbíjí, z nastudování přímo čiší.
Ve scénách Myškinova příjezdu do města a hlavně prvního setkání s Jepančinovou (Stanislava Jachnická) a jejími dcerami Bílík působí kouzelně rozpačitě. Protikladem mu je rtuťovitý Rogožin v podání Jiřího Hány.
Ten svou postavu pojímá jako zoufalého milence, který má navenek za všech okolností situaci pod kontrolou, uvnitř jej však sžírá ještě větší nejistota než Myškina.
Hána s Bílíkem svým protipólným jednáním dodávají inscenaci na třaskavosti a v momentech, kdy se nastudování začíná táhnout, jí dopřávají potřebný švih. Z hereckých výkonů je třeba ještě vyzdvihnout výraz Aglaji. Petra Tenorová ji pojala jako romantickou, ale tajuplně sebevědomou dívku, která stojí plně v protikladu k iritujícímu chování Nastasji Filippovny.
Krom časového přehození závěrečného činu tak Idiot v Rokoku nabízí poměrně klasické zpracování – pro neznalé předlohy je ideální k seznámení s dílem, těm znalým poslouží jako zajímavá ilustrace jednoho z nejdůležitějších děl Fjodora Michajloviče Dostojevského.