Když masku nosili zbabělci
Mohl by být průvodcem do brankářského dávnověku. Vladimír Nadrchal popisuje drsnou éru
Obhájit v tuzemsku hokejový titul? Už jedenáct let neuskutečněná mise.
Přerušit čekání může brněnská Kometa, která v sobotu rozehraje v Třinci extraligové finále. On jí bude přát další zlato. Vladimír Nadrchal. Osmdesátiletý legendární brankář a neopomenutelná součástka nezastavitelné brněnské mašinerie, pro niž v 50. a 60. letech představoval zisk titulu stejnou samozřejmost jako zavázat si tkaničky u bruslí.
Nadrchal vykupoval úspěchy v drsné éře bolestí, krví a jizvami. „Když jsem měl první šití, bolelo to jako čert. Když to bylo podesáté, člověk už věděl co čekat,“vykládá osminásobný mistr Československa, dvojnásobný olympijský medailista a průkopník (bezpečnější) brankářské výstroje v tuzemsku.
Kam tehdy rány bolely nejvíc?
Do kolen. Chránily je jen takové prošité buřty, ale mezi nimi byla škvíra. Pak trpěly i ruce, kde byly jen náloketky, brankáři nosili takové sako ze silnějšího filcu. Rány se daly vydržet, člověk si jen nepřipouštěl, že to bolí. Když jste dostal do hlavy, tekla krev. Když jsem začínal, žádné masky neexistovaly. Respektive něco existovalo, ale odmítali jsme to. Nikdo to nechtěl nosit, protože to byl znak, že se bojí.
Ochrana hlavy tedy byla známka zbabělosti?
Byl jste podřadný, tak se to chápalo. Postupem času ale úrazy postihovaly čím dál častěji obličej a zuby. Sezonu před olympiádou v roce 1960 mě několikrát šili. Už tehdy jsem viděl nějaké fotky z Kanady, kde někteří brankáři chytali v takových škraboškách. Když jsem masku v roce 1961 viděl naživo u kanadského brankáře Setha Martina, sehnal jsem si foťák, ochmatal jsem si ji a nafotil.
Říká se, že jste byl první brankář s maskou v Československu.
Byl jsem jeden z prvních. Měl jsem dobrého kamaráda, který taky chytával, masku jsme dávali společně do kupy. Nejvíc nás trápil přesný odlitek obličeje. Neuměli jsme ho udělat, až přes sochaře jsme se dopracovali k vytvarování. Maska byla dvoumilimetrová vrstva epoxidu, mezi ním byla tkanina. Mělo to solidní pevnost, celkem to chránilo. Potom jsme ale nevěděli, jak udělat otvor na pusu. Člověk musí dýchat a pít. Na počátku jsme tam dávali dráty, jenomže po několika týdnech jsme zjistili, že rána pukem dráty vylomí a ty mohou rozpárat tvář ještě víc. Takže se potom vyvrtávaly otvory.
Co vám říkali spoluhráči, že nosíte masku?
Stávalo se, že zněly řeči, že pořádně nevidím. Nechal jsem se ale vyhecovat, na očním jsem měl známé, kteří mi udělali test zorného pole s maskou a bez ní. Zjistilo se, že to hraje zanedbatelnou roli. Byly to spíš šprajcy ze srandy.
Podstatnější bylo, že s maskou ubyla zranění, ne?
Před zásahy hokejkou, odraženými puky nebo střelami zblízka to ochránilo. Rána zdálky ale rozbila masku, což bylo ještě horší. Pořád se masky trošku vylepšovaly, ale k dnešku to mělo daleko. Brankáři jsou dnes těžko zranitelní, a tak si troufají vyrážet puky hlavou. Vždyť já se jim snažil spíš uhýbat! Teda pokud by to byl důležitý moment, tak bych tam strčil hlavu i se škraboškou.
O trefách do hlavy jste si vedl i statistiky, že?
Jo, mám 106 štychů. Viděl jsem obrázek kanadského gólmana Jacquese Planta, který si to označoval na masce. Přišlo mi to zajímavé, nějaké dva tři štychy jsem sbíral pravidelně, tak jsem si to počítal.
Jaké bylo vaše nejhorší zranění?
Když na tréninku od modré vystřelil Honza Kasper, vypadly mi čtyři zuby. Kluci mi je posbírali z ledu a jel jsem s nimi na úrazovku. Nebylo tam ani tolik štychů, spíš bylo těžší to spravit. Zuby mi vrátili zpátky, zaplombovali, zafixovali. Určitou dobu jsem mohl jíst jen trubičkou, bylo to měsíc před svatbou.
Co vám na úrazy říkali doma?
Často se stávalo, že okamžitě z Lužánek mě vozili na úrazovku, je to nějakých pět minut cesty. Neexistovaly telefony, takže se určila i spojka, která se stavila u nás doma – „Laďa nepřijede. Má přeražený nos, musí zůstat ve špitále.“
Vy jste se nikdy nebál?
U řady sportů je to stejné, každý má nebezpečí a rizika. Sportovci si vybírají dobrovolně a musí si uvědomovat, že se může něco stát.
Maska nebyla jedinou novinkou za vaší éry. Jako junák jste ještě ani neznal lapačku a vyrážečku, viďte?
Na rukách jsme měli boxerky, dvě stejné rukavice. Hokejka se s tím jakž takž dala chytnout, ale střely bolely. Měl jsem kliku, že když jsem ještě chytal za Pardubice, dovezli mi kluci z vojny v Praze první lapačku a vyrážečku. Přes léto jsem jen v trenýrkách na betoně s tím chytal. A řekl bych, že jsem se to rychle naučil a měl jsem výhodu oproti dalším gólmanům.
Jak jste o lapačku pečoval?
Docela se v ní lámaly plasty. Zkoušeli jsme do lapačky dávat hliníkové plechy, které se daly trochu vytvarovat. Když přišla pořádná rána, ohnulo se to. Dřív každý gólman měl taštičku se šídly, jehlami, nitěmi a každý si lapačku upravoval sám. Ano, člověk vyfasoval výstroj, po sezoně ji odevzdal, ale v průběhu roku se o ni musel starat sám.
Závidíte současným brankářům?
Dneska je výstroj ohromná a nádherná. Ještě před nějakými deseti lety jsem měl takové cukání – ne jít chytat, ale vyzkoušet si ji. Už by to asi byl trochu risk, takže jsem si ji aspoň otěžkal v rukou. A rozdíl to byl obrovský! Vše je lehounké, váží to pár kilo. Moje komplet výstroj měla minimálně dvacet kilo. A když navíc nasákla, byla ještě těžší.
A jak se vám líbí dnešní styl chytání?
Nedá se říct, že by se mi skluzy líbily. Moc tomu nefandím. Sám jsem byl stojící typ, ale styl hry, kdy spousta puků letí po ledě, je k tomu nutí. Vyřešilo se to rozklekem, ale nyní se postavení nohou zase trochu mění, řeší se to takhle. (živě předvádí)
Stále je poznat, že jste po kariéře v Kometě trénoval gólmany. Potěší vás, že jedním z vašich svěřenců býval i Marek Čiliak, který opět září v play off?
On byl dobrý, chytával o kategorii výš a ve slidech se vyžíval. Odjakživa byl pohyblivý, někdy možná až moc. Míval jsem s ním trošku souboje i s držením jeho lapačky. Snažil jsem se mu upravit ruku. Držel ji tak (roztáhne prsty) a tvrdil mi, že zabere větší prostor. Já si zase myslel, že jsou lepší pokrčené, že se tak lépe chytí puk. A teď střely chytá.