DŮM U JEZERA
Výtvarnice Anu Pentik žije s manželem Topim v laponském městečku Posio. V místě obklopeném krásnou přírodou vybudovali před lety rodinnou keramičku a továrnu na výrobu svíček, časem si zde postavili dům – v lese, na konci mysu vybíhajícího do jezera.
tomto kraji na severu Finska není potřeba cukrovat jahody, jsou totiž báječně sladké. Léta bývají sice krátká, ale slunce má velkou sílu. Finové přírodu milují, jsou k ní ohleduplní. Proto se tu prodávají už zasíťované pozemky, aby žádný strom nikdo nepokácel zbytečně. Manželé Pentikovi si před lety zvolili pro současné bydlení místo, z něhož je téměř ze všech stran vidět na vodní hladinu a les, v němž volně pobíhají sobi. Ocenili zdejší klid i to, že budou jezdit jen pár kilometrů do své továrny.
„Pozemek, na němž jsme chtěli stavět, jsme před více než šestnácti lety koupili včetně staré dřevostavby od firmy, která kdysi šila boty a vyvážela je do Sovětského svazu. Při vyklízení jsme ve sklepě našli láhve s vodkou a spoustu prošlých konzerv s kaviárem,“vzpomíná pobaveně Anu. Srub z kulatiny se povedlo zrekonstruovat a přistavět k němu jednoduchou, z velké části prosklenou novostavbu. To byla představa Anu, jež promýšlela návrh společně se studentem architektury. Zasklením velké části fasády docílila spojení vnitřku s okolní přírodou. Majitelé si doma zajistili tepelnou pohodu i řízené větrání, protože pořídili nejen izolační trojskla, ale k vytápění domu také moderní tepelné čerpadlo s rekuperací.
CESTA NA SEVER
V době, kdy se ve Finsku hodně lidí stěhovalo do měst, šli Pentikovi proti proudu a vybrali si život na venkově. Má to řadu výhod, například každodenní zarámovaný výhled na les, vodu i polární záři přímo z postele. Určitě by jim chyběla dřevěná terasa končící molem, na jehož konci nechali postavit altán s posezením – za příznivého počasí se tu dá koupat, grilovat, je i místem, odkud se vyjíždí rybařit na jezero.
Příběh značky Pentik a zároveň nejseverněji položené keramičky na světě začal počátkem sedmdesátých let. Anu nejdříve vyráběla keramické předměty pro potěšení. Měly úspěch, takže mohla zahájit zakázkovou výrobu. S Topim založili ještě oděvní podnik. Šili tehdy módní kožené oblečení. Když vlna opadla, rozhodli se ,vyměnit‘ kůži za keramiku. Anu se mohla věnovat naplno zálibě, dnes už celoživotní profesi. Nejdřív prodávali originální, částečně ručně vyráběné a dekorované keramické hrníčky a svícny. Postupně do kolekcí zařazovali další produkty, aby si zákazníci mohli vybavit interiér od obývacího pokoje až po koupelnu.
Své výrobky Anu používá i doma, natrvalo tu má nábytek, v kuchyni testuje prototypy keramických jídelních kolekcí. „Často a ráda vařím, takže návrh kuchyně tomu musel odpovídat. Preferovala jsem