Máme se zase bát ministra vnitra?

Koaliční námluvy mezi hnutím ANO a sociální demokracií se zarazily, posléze rychle skončily a teď se zase obnovují. A všechno se láme na požadavku obou stran získat pro sebe silové ministerstvo vnitra. Celé to rozdělování ministerstev na tzv. silová a ta ostatní je prapodivné.

Jako silové se teď chápe také ministerstvo spravedlnosti, ale proč? Protože má ministr jistý vliv na jmenování justičních funkcionářů? Copak může jakkoliv ovlivňovat rozhodování státních zástupců a soudců v konkrétní právní věci? Kdyby to některý ministr udělal nebo se o to pokusil, rychle by se přesunul ze své kanceláře do podstatně méně pohodlné vězeňské cely za spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ministerstvo obrany je považováno za silové zase proto, že má na starosti armádu a obranu země? A protože vojáci mají zbraně? Ale vrchním velitelem armády není ministr, nýbrž prezident. A ministerstvo financí je silové, protože i celníci mají zbraně?

Takže jak to je s tím vnitrem, na jehož personálním obsazení teď závisí snaha premiéra Babiše o získání parlamentní většiny? Ministerstvo vnitra přece už dávno ústavněprávně, a především z hlediska jeho kompetencí není jakési „ministerstvo policie“, jakým bylo do roku 1989. Kontakt na policii má ministr vnitra „jen“přes svou pravomoc jmenovat policejního prezidenta. Nebo to je proboha všechno jinak a ministr vnitra úkoluje policisty, koho mají trestně stíhat a s jakou vehemencí? Máme se snad třicet let po listopadu 1989 začít vnitra zase bát?

Když už dělit ministerstva podle významu (a je jasné, že třeba ministerstvo kultury má jiné hierarchické postavení než ministerstvo financí), pak spíše podle porovnání výše jejich rozpočtů a významu pro tu či onu skupinu obyvatel a voličů. Třeba pro ČSSD by takovým stěžejním ministerstvem mělo být ministerstvo práce a sociálních věcí, pro jiné třeba ministerstvo dopravy. Ale poprat se o ministerstvo vnitra nedává zrovna dobrý signál.