Apolitická škola je utopie

Od starého Řecka se – minimálně v evropské historii – táhne pevné spojení ve vztahu škola a společnost. Aristoteles situoval těžiště společenského vzdělávání do období dnešní povinné školní docházky. Komenského obecná škola obsahuje poznávání společnosti. Společnost a její politickou vrstvu nelze ze školy vypreparovat, dokonce by to odporovalo zákonem předepsanému obsahu učiva. Divné to může připadat snad jen člověku, jehož myšlení je tvrdě poznamenáno totalitní zkušeností.

„Apolitická“škola, tedy ta, která se nijak nezabývá výchovou a vzděláváním ve společenských tématech, představuje utopickou ideu vzniklou těsně po revoluci v roce 1989. Do té doby tvořily školy součást totalitního indoktrinačního aparátu, se všemi soudruhy, partyzánskými samopaly a ruskými časopisy povinně k odběru. Učitelé po Listopadu tuto roli pochopitelně odmítli, mylně přesvědčeni, že mohou separovat vzdělávání od výchovy, zejména společenské. Možná to mělo jakési opodstatnění v prvních letech po revoluci. Všichni, i učitelé, se učili demokracii.

Je však naprostý nesmysl požadovat apolitickou školu v roce 2018. Škola má být výsostně politická, neboť jedním z jejích hlavních úkolů je vychovávat a vzdělávat demokraticky smýšlejícího občana. Stačí si přečíst ústavu, je tam vše podstatné. Zejména některým tzv. demokratům doporučuji Listinu základních lidských práv a svobod, jež je její součástí. Povinností škol je vést děti k ústavní demokracii. Pokud se zeptáte dánských učitelů, považují to za svůj nejdůležitější úkol. I proto je kvalita demokracie v Dánsku vyšší než v Česku.

Škola nemá být místem politické propagandy. Není však problém nechat ve škole mluvit politika, pokud učitel následně vysvětlí žákům a studentům, že plácá. Politici do škol patří, musí však být podrobeni nejotevřenější diskusi, a ne seznamu předem domluvených otázek či poklonkování. Kantor je ve škole nad politikem, který se přichází zodpovídat z toho, jak dobře řídí věci veřejné.

Události, jako je hromadný politický protest, proto nemají být školami dogmaticky potírány. Představují příležitost k tomu přerušit na chvíli běžnou školní rutinu a využít čas k diskusi na zásadní politická témata. Škola má přece děti připravovat na svět okolo nich, ne je od něj izolovat. Izolovat se, nezajímat se a nebýt politicky aktivní je totiž idiocie v původním slova smyslu.