A JE TU MALÁ MALÍŘKA
Je to příběh jako z romantického filmu. Vlastně spíš z hořké komedie. Podstatné je, že má dobrý konec. Představuje ho Rozárie. Holčička, která krásně maluje.
Rozárie Kautmanová. Její máma se jmenuje Barbara Kautmanová.
Něco vám to jméno říká? No ano, před víc než deseti lety se hodně probíralo. Barbara vyhrála reality show Vem si mě!, českou mutaci celosvětově rozšířeného pořadu, který byl založen na tom, že bohatý muž si vybírá mezi soutěžícími slečnami nevěstu. Jinými slovy, šlo o jeden z největších průšvihů v dějinách českého televizního showbyznysu.
Představte si, že jste ženou, která tuto reality show absolvovala, zvítězila v ní, s tím mužem skutečně navázala vztah, otěhotněla. Vaši tvář zná spousta lidí z televize, kdekoho zajímá, jak váš příběh skončí. A skončí tak, že milionář se ukáže být obyčejným chlapíkem s finančními maléry a dluhy tak velkými, že je kvůli tomu dodnes ve vězení.
Mít s tímto mužem dítě nebyla moc dobrá pozice, i když se rozešli už předtím, než se ukázalo, co je zač. Zvědavé pohledy, za zády řeči typu „No jo, zlatokopka, chtěla milionáře, tak má, co chtěla.“
Barbara se s malou Rozárkou nastěhovala zpět do rodného Nového Jičína k matce. Učila na jazykové škole, překládala. Jenže to už tak v životě bývá, když je někdy hodně zle, třeba za deset let je naopak dobře.
TO JE TATÍNEK
Sedíme v pěkném bytě v okrajové části Prahy, kde Barbara nyní žije s devítiletou dcerou Rozárií. Už si spolu jednou pustily všechny díly té prokleté reality show. Rozárii se nejvíc líbil poslední, v němž viděla maminku, jak se ve svatebních šatech rozhoduje, zda fešákovi v černém obleku řekne ano. Ten díl byl napínavý, Barbara nakonec řekla, že si ho nevezme. Přesto se pak dali na krátkou dobu dohromady.
„Myslím, že to je tatínek,“prohlásila před televizí Rozárie, která do té doby o tátovi nic nevěděla.
„Je vnímavá, došlo jí to,“říká Barbara. „Nechci před ní nic skrývat, tak jsme si sedly a celý příběh jsem jí vyprávěla. Řekla jsem, ať se ptá, na co bude chtít. Probraly jsme to a víc už se k tomu nevrací. Raději jsem jí všechno vysvětlila sama, než aby se to dozvěděla ve škole od dětí nebo jejich rodičů.“
Co když se Rozárie jednou bude chtít s otcem vidět?
„Bránit jí nebudu,“reaguje Barbara. „Nikdy jsem o něm před ní hanlivě nemluvila a neurážela ho. Nejsem typ, který na bývalého partnera hází špínu, ale jsem ráda, že není součástí našeho života. Nepatří do něj. Věřím, že každý člověk má předem dán nějaký osud, něco se mu má stát a neovlivní to. Beru to tak, že takhle to mělo být, a vlastně mu děkuju, že mám Rozárku. Ale vychovávám ji sama a chci, aby to tak bylo i nadále.“
Existence Rozárie je velká shoda náhod. Barbara celý život počítala s tím, že nebude mít děti. Lékaři to tvrdili, navíc brala léky, při nichž je otěhotnění téměř vyloučené. „Prásk a bylo to,“vzpomíná dnes se smíchem na dobu před deseti lety.
Povídáme si v pokoji, jehož stěny zdobí spousta obrazů. Jsou v celém bytě. I sousedé se mají dobře, protože obrazy jsou i na chodbách. Zajímavé abstraktní barevné malby. Jejich autorkou je Rozárie. Začíná to vypadat, že tahle brýlatá slečna, která přišla na svět omylem, je výjimečná.
HEDVÁBNÉ ŠÁTKY MÍŘÍ DO SVĚTA
Bavilo ji malovat. Barbara si začala všímat, že malby jsou na malou holku dost přitažlivé.
„Nejdřív z toho byl jen binec, všude štětce, fleky, pořád jsem po ní uklízela. Ale čím dál víc jsem měla pocit, že jí to jde. Poprvé jsem si toho všimla u obrazu Sakury, který namalovala v pěti letech. Byla to práce temperovými barvami na plátně, zvláštní kombinace barev, propracované detaily. Začala jsem ji v tom podporovat.“
Obrazy věšela na stěny, dávala je na svůj Facebook.
„Roziny tvorby si všiml člověk, který se pohybuje v módě. Koupil jeden obraz, protože v ní vidí potenciál. Spolupracuje s italskou textilní společností Larioseta, která vyrábí látky pro slavné módní domy jako Louis Vuitton, Dior, Sonia Rykiel, Moschino, Hermés a další. Napadlo nás tisknout Roziny originály na jejich hedvábí, jim se nápad zalíbil a my jsme nyní součástí jejich výroby jako jediní u nás,“vypráví Barbara.
Vymyslela značku Ego by Roza. Tu nesou hedvábné šátky potištěné obrazy malé Rozárie s obchodní značkou pro celou Evropu. Malá malířka se stává čím dál známější. Už měla výstavu v Dubaji, na podzim se tam chystá znovu. Její obrazy si koupilo několik lidí, jeden visí v prostorách kulturního sdružení ministerstva zahraničí v Římě, další u ředitele velké farmaceutické společnosti.
Rozárie bude vystavovat na Expu 2020, na červenec se jí chystá výstava v Římě a má před sebou i další pozvání. Obrazy a šátky bude vystavovat na mezinárodní akci klubu Polo Monte Carlo, nad níž má záštitu monacký princ Albert. Bude dělat hlavní téma ke stému výročí narození Nelsona Mandely pro velvyslanectvi Jihoafrické republiky v Římě a Florencii.
„Měly jsme štěstí, že si Roziných obrazů všimli lidé, kteří mají zájem o umění a kontakty na další zajímavé osobnosti. Navíc žijeme v době sociálních sítí. Náš šátek s Roziným obrazem nosí například Ndileka Mandela, vnučka Nelsona Mandely, nejvlivnější žena v Jižní Africe, a taky Rebecca Akufo-Addo, první dáma Ghany. No řekněte, kdo by na to nebyl hrdý?“říká Barbara, která veškerý čas věnuje podpoře své dcerky.
„Líbí se vám?“mrká na mě Rozárie, když se probíráme lehounkými hedvábnými skvosty. Holky vysvětlují, jak se pozná skutečně kvalitní hedvábí, jak se musí hýbat, když s ním takhle potřepeme, jak poznám, kdy je v něm nějaká umělina a kdy ne.
Rozárie mezi tím vším vesele poskakuje a já přemýšlím, jak je možné, že ty obrazy na stěnách a hedvábí namalovala taková holčička.
Chtěla bys být malířkou?
„Tak to nevím, na to jsem ještě malá.“Ale malování tě baví nejvíc? „Ano, ale nesmí mě do toho nikdo nutit.“
Barbara: „Je dobrá, dostala i stipendium v taneční škole jako objev roku 2017. A vůbec nevím, že se učí. Dělá mi radost. Věnuju jejím zájmům spoustu peněz, času a trpělivosti, ale stojí to za to. Nechci působit jako ctižádostivá matka, ale zároveň nechci mít dítě, které jen kouká do tabletu. Někdy mě až děsí, když vidím děti, jak hrají počítačové hry a pomalu se už ani neumějí vyjadřovat.“
NO A VIDÍTE, BYLA JSEM TAM
Možná je namístě zmínit, že Rozin talent není až tak překvapivý. Její matka je praneteří akademického sochaře Václava Kautmana a vnučkou Václava Jaroně, známého valašského rodáka, malíře a učitele. Měl prestižní práci, zakládal v zahraničí školy pro děti diplomatů, pět let pracoval v New Yorku. Vrátil se, ale příjezd sovětských tanků v roce 1968 mu další práci v cizině znemožnil. „V rodině vždycky říkáme, že ten návrat byl chyba. Ale vysvětlujeme si to tak, že dědeček prostě potřeboval mít blízko Radhošť. Nemohl by žít, kdyby ho z okna neviděl,“říká Barbara.
Následný život v Rožnově pod Radhoštěm a okolí Václav Jaroň ztvárnil v půvabných valašských motivech, které vypaloval do kachlí. Barbara se na ně dívá a říká, že má pocit, jako by některé dědečkovy tahy štětcem byly podobné těm, které dělá Rozárie.
Je to fajn, když příběhy mají dobrý konec, ale mě pořád napadá jedna věc. Jak je možné, že tato schopná, ambiciózní, krásná žena hledala muže v reality show? Jak na tu epizodu vzpomíná? Je to nyní spíš k smíchu, nebo k vzteku?
„Podobný pořad se točil v Itálii. Říkala jsem si: Jak může někdo do něčeho takového jít? No a vidíte, byla jsem tam.“Ale proč? „Skončil vztah, který jsem měla v Londýně. Potřebovala jsem udělat radikální změnu. Utéct z reality. Tak jsem z reality utekla do reality show. Nevím, co to bylo. Zvědavost, touha po adrenalinu, snaha začít znovu.“
Chápu, je těžké rozebírat, co člověk prožíval před deseti a více lety, a snažit se to nějak hodnotit. Tohle ani hodnotit nejde. Mimochodem, všimněme si, že jiné reality show úspěšně běží a točí se nové série, ale Vem si mě! už v Česku nikdy nevznikla.
„Divíte se? Neuchytilo se to, protože nikdo nečekal takový konec. Kdo by tam šel poté, co jsem zažila já? Soudní tahanice, plivání od bulváru, opovržení. Hlavní aktér skončil ve vězení a já nevěřím, že produkce už při natáčení nevěděla, co je ve skutečnosti zač.“
HRA, ŽÁDNÁ REALITA
Barbara poprvé mluví otevřeně, protože ještě léta po televizním pořadu musela dodržovat smlouvu, v níž byla vázána mlčenlivostí.
Na reality show se už zásadně nedívá: „Je to hra, kde se točí peníze, žádná realita. Tu takzvanou realitu vytvářejí výborní psychologové, kteří vědí, jaký typ lidí vybrat, aby to mělo sledovanost. Na tomhle principu působí všechny reality show. Neodsuzuju a nechci shazovat nikoho, kdo to sleduje, ale je to zábava pro určitý druh lidí. Naštěstí jde tohle všechno už mimo mě.“
Vlastně je to celé jedna velká dobrá zpráva. Co může být lepší zpráva, než že i z naprosto nepovedeného vztahu lidí, kteří se nikdy neměli potkat, může vzejít jedna hodně povedená holka.