Jak se změní Kuba bez Castrů
Změna na Kubě: že Castrové končí? Že je to po 60 letech?
Kubánci nějak nesdílejí zájem, s nímž svět sleduje konec dynastie bratrů Fidela a Raúla Castrových. Je jim to totiž jedno.
„Pamatuješ, co jsem ti říkal loni v listopadu? Novým prezidentem bude Miguel Díaz-Canel, jeden z Castrových viceprezidentů. A řeči o tom, že končí éra Castrů, jsou vlastně úplný nesmysl, protože Raúl ho bude mít pěkně pod kontrolou,“říká mi redaktor havanského státního rádia Rebelde Alejandro Espiroza.
A tak, když včera kubánský parlament zvolil novým prezidentem Miguela Díaze-Canela, byla to pro obyvatele ostrova spíš symbolická změna. Že Raúl Castro skončí, stejně jako jméno jeho dopředu určeného nástupce už Kubánci skutečně věděli půl roku dopředu. Navíc Castro zůstává až do roku 2021 vůdcem strany a Díaz-Canel nebyl vybrán, aby na Kubě zrušil policejní stát a opustil socialistickou ekonomiku.
„Asi jedinou výhodou je, že je o třicet let mladší než Raúl Castro a vypadá dobře v televizi,“říkají Kubánci, hlavně pak ženy.
Nový prezident přebírá zemi na pokraji hospodářského kolapsu, nemocnice jsou bez léků, školy bez kvalitních učitelů a nefunguje policie.
Raúl Castro zklamal, protože když před deseti lety vystřídal bratra Fidela, oznámil, že země potřebuje zahraniční investice a iniciativu soukromých firem. Povolil tedy podnikání, internet a mobily. Bylo to nadějné.
Ale v obchodech i teď zejí regály prázdnotou a potřebné se dá sehnat jen u soukromých prodejců anebo za příplatek pod pultem, tak jak to bylo kdysi v komunistickém Československu.
Naděje na oživení přibrzdil americký prezident Donald Trump, když ochladil vstřícnou politiku vůči Kubě, kterou zavedl Barack Obama. Kubánská vláda navíc nemůže počítat s Venezuelou, protože ta sama má dost starostí s vlastní ekonomickou krizí. Kubu teď ale aspoň mnohem víc navštěvují kubánští emigranti, převážně z Floridy. Ti na ostrově investují a často finančně podporují příbuzenstvo.
Prezidentské volby místní Kubánce nijak nezajímaly. S vládou už nepočítají a žijí si svůj vlastní život. Štěstí mají v tom, že se jim už moc nezakazuje. Policie nefunguje, stejně jako případné kontroly u soukromých podnikatelů.
Stát ve státě
K prvním volbám do místních zastupitelstev loni v listopadu moc Kubánců nepřišlo. Osobně jsem byla svědkem prázdných volebních místností, před nimiž poslušně stály děti v pionýrském šátku.
„Proč chodit volit, vždyť to je předem
stejně rozhodnuté,“řekla mi tenkrát pětačtyřicetiletá lékařka Samantha, která si v přepočtu vydělá 50 amerických dolarů za měsíc.
Kdo je placen státem, těžko se uživí. Na ostrově se tak vytváří originální stát ve státě. Něco mezi kapitalistickým podnikáním a nefungující komunistickou vládou, která buď vědomě nedostatky ignoruje, nebo je úplně odtržená od reality.
Na Kubě se tak podniká ve všem od služeb turistům po realitní kanceláře, stavebnictví, prodeje doutníků, ale i provozování prostituce. Kontrola není. Kubánci navíc platí výhradně v hotovosti, a tak mnoho příjmů zůstává utajených. Ze svého podnikání odvádějí na daních minimum. Jde jen o to, aby byli zaregistrovaní. I tak se to vládě vyplatí.
Zvenčí se má za to, že konec éry Castrových je přece jen možná i příležitostí ke změně, které by se Díaz-Canel mohl chopit.
„Bude poslouchat komunistickou stranu a my budeme žít ze dne na den tak, jak to je a asi ještě dlouho bude,“shrnuje zatím očekávání rezignovaných Kubánců Alejandro Espinoza. Mimochodem ve vládním rádiu si vydělává v přepočtu 40 dolarů měsíčně.