Příliš velká očekávání od rady „mocných“
VRadě bezpečnosti OSN neprošel ruský návrh rezoluce odsuzující útok západních spojenců na Sýrii. Rusko vetovalo návrh USA na vyšetření chemických útoků v Sýrii. USA zablokovaly v Radě bezpečnosti výzvu k vyšetření střetů v Pásmu Gazy.
To je jen pár zpráv, které vypadly z tiskových agentur v posledním týdnu.
Většina lidí má z pozice soudce i porotce jasno, Rada bezpečnosti OSN je zastaralá nefunkční instituce. Nikdy se tam totiž nedokážou na ničem důležitém dohodnout.
Ano, zastaralá je, protože vznikala po druhé světové válce v jiných mocenských podmínkách, ale určitou roli pořád hraje. A možná lepší, než kdyby došlo k její reformě, po které se často volá.
Vyjadřuje totiž úplně nejmenšího společného jmenovatele, na němž se dokážou její členové dohodnout. A svým způsobem tak vyvažuje možné unáhlené jednání. Než však dospěje k rozhodnutí, že je třeba někde vojensky zasáhnout, může občas, bohužel, dojít ke zničení země či vyvraždění části národa, o čemž vypovídají genocidy ve Rwandě a súdánském Darfúru.
Proč je tak složité zasáhnout? Vychází to ze složení Rady. Má patnáct členů, z nichž pět základních – USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína drží právo veta. Tedy čtyři vítězové druhé světové války a Čína, které se už v době vzniku OSN předvídala velká budoucnost.
V podstatě však dnes záleží jen na třech velmocech – USA, Rusku a Číně, které dominují v mezinárodních vztazích. A ty si v této instituci chrání své spojence a zájmy. Rusové právě teď Asada či separatisty na Ukrajině a Američané spojence v Izraeli. Jak dlouho trvalo, než ostatní dotlačili Čínu, aby byla ochotná přitvrdit ekonomické sankce proti svému „zlobivému dítěti“v Severní Koreji. Nejde totiž jen o mír a spravedlnost, ale také o vyvažování vlivu.
Takže tři velmoci bohatě stačí, aby zablokovaly klíčový orgán OSN.
A teď si představte, že by byly vyslyšeny žádosti některých regionálních velmocí, že by chtěly mít právo veta také. Třeba z Afriky či Jižní Ameriky, tedy kontinentů, které stálého člena nemají. Nebo z Asie, kde nejrychleji roste počet obyvatel.
A komu by se místo přidělilo? Brazílii, Nigérii, Íránu či Indii nebo Izraeli? Samo jednání o tom, kdo by měl dostat tuto výsadu, by trvalo desítky let. Kdyby ji získal třeba Írán, tak by se už definitivně zablokovalo jakékoliv hlasování o Blízkém východu.
Rada bezpečnosti OSN byla založena, aby pomáhala bránit ve světě mír, ať už prostřednictvím hospodářských sankcí, vysláním mírových sil, nebo vojenskou akcí. Ale už v době jejího vzniku nikdo nečekal, že bude hasit všechny ohně i ohýnky, které vypuknou ve světě. Na to by ani tehdejší, ani současné velmoci, které to musí financovat, neměly peníze.
Rada bezpečnosti měla spíš fungovat jako brzda, která má zabránit eskalaci konfliktů, nebo pěnový hasicí přístroj, který svými kroky postupně udusí tyto „ohýnky“sporů, než jako vymítač ďábla. Jistě, její pomalost a neakčnost těžce vysvětlíte Palestincům, kteří si stále stěžují na útlak z Izraele, nebo Syřanům, kteří trpí občanskou válkou.
Ale je lepší, když se velmoci v rámci Rady bezpečnosti shodnou na společném postupu, nebo alespoň na tom, co neudělají, než aby neustále hrozily velké konflikty. Je to spravedlivé pro všechny stejně? Není, přesvědčili se o tom lidé v Československu v roce 1968 a zažívají to dnes Syřané, ale jak jsem napsal výše, jde o nejmenší společný jmenovatel. To je, bohužel, maximum možného. Snaha o zajištění míru ve světě totiž závisí na zájmu velmocí, či – a to je mnohem horší – na jejich absolutním nezájmu. Třeba o zem, která leží někde v Africe a nic nemá.