Nová diagnóza. Anorexií může trpět už i velmi malé dítě

Nezdravý vztah k jídlu mohou mít už malé děti. Z některých budou později anorektici.

O tom, zda někdo onemocní anorexií či bulimií, se patrně rozhoduje mnohem dříve, než vědci předpokládali. Lékaři nyní hledají rizikové faktory už u velmi malých dětí. „Do americké klasifikace nemocí byly zařazeny nové diagnózy, které popisují poruchy příjmu potravy u dětí ve věku do šesti let,“říká v rozhovoru pro MF DNES profesorka Hana Papežová, vedoucí lékařka Centra pro poruchy příjmu potravy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Většina jich z dětské vybíravosti nebo odmítání jídla vyroste. U některých se však postupně rozvine závažnější onemocnění. Tyto děti mají řadu společných charakteristik – od nízké porodní váhy přes určité geny po vliv sociálního prostředí, které například klade na dítě nepřiměřeně vysoké požadavky.

„Ale i když geny nebo prostředí hrají významnou roli v rozvoji nemoci, nedá se podle nich jednoznačně předpovědět, kdo onemocní a kdo ne,“říká Hana Papežová. Se závažnými formami anorexie se lékaři setkávají stále častěji u dívek před pubertou.

Anorektičky začínají přicházet už ve věku kolem třinácti let.

ARozhovor Radka Hrdinová reportérka MF DNES

norexií nebo bulimií trpí stále více dětí před pubertou, přibývá také pacientek ve středním věku. Ty mají podle podle Hany Papežové, vedoucí Centra pro léčbu poruch příjmů potravy pražské Všeobecné fakultní nemocnice, o něco menší šanci, že se vážné psychické nemoci zbaví.

U koho je léčba poruch příjmu potravy úspěšnější? U mladých dívek, nebo u starších žen?

Úspěšnost záleží na řadě faktorů, včetně toho, jak brzy se začnou léčit. Žádná data k tomu nejsou, ale u žen středního věku vidíme častěji skryté projevy onemocnění, častěji se objevují další komplikace. Například trpí depresemi, úzkostmi, užívají léky nebo alkohol. U lidí, kteří nemoc dlouho skrývali, má také chroničtější projev, který je z hlediska možnosti léčby závažnější.

Chroničtější? Toto slovo mám spojené spíše s bolestí.

Ano, my jsme si také před časem mysleli, že je to léčitelné onemocnění. Že ve chvíli, kdy pacienti začnou jíst, se tělo vrátí do normálu. Ale ono to tak není. Existují chronické formy anorexie, které úplně léčitelné nejsou. Lidé, kteří dlouhodobě hladovějí, se postupně dostanou do stavu, kdy už ani normální hmotnosti dosáhnout nemohou.

Proč nemohou?

I mozek potřebuje výživu. Pokud ji dlouhodobě nedostává, dochází v něm ke změnám. Ztrácí flexibilitu, myšlení je rigidnější a dosáhnout změny v postoji k jídlu je těžší než v rané fázi onemocnění. Nejde jen o to, jak hluboko zažité jsou jídelní návyky. Mozek vykazuje v některých oblastech atrofické změny, které přetrvávají, i když tělo nabere váhu.

Jak dlouho to trvá, než hlad tělo nenávratně poškodí?

Je to postupné. Dejme tomu do deseti let se škody projeví na všech tělesných orgánech. Mluvili jsme o mozku, ale ke změnám dochází i v žaludku, na kostech, reprodukčních orgánech. Je to plejáda škod, které postupně narůstají. Opravdu není dobré čekat s léčením až do chvíle, kdy se to projeví.

V jakém věku se poruchy příjmu potravy poprvé objevují?

V centru zájmu jsou nyní úplně malé děti. Do americké klasifikace nemocí byly zařazeny nové diagnózy, které popisují poruchy příjmu potravy u dětí ve věku do šesti let. Odmítání jídla nebo vybíravost v naprosté většině případů časem odezní, ale nemusí to tak být. Může to později vyústit v závažnou poruchu.

Pro ně, pro tak malé děti, přece ještě ideál štíhlé postavy nemůže nic znamenat.

To také nemusí. Přehnané zaměření na jídlo jako psychosociální faktor není spojené jen s touhou mít tělo jako modelka. Podívejte se například, jaký extremismus je dnes spojený se zdravou výživou. U úzkostného dítěte to může vyústit v odmítání jídla. Spouštěčů ale přibývá i v jiných oblastech.

Co může být spouštěčem?

Jednoduchá odpověď není. Mluvila jsem o vybíravých dětech, ukazuje se, že ty, které se z toho přirozeným vývojem nedostanou, mají společné rysy. Je tu například souvislost s nízkou porodní váhou, jsou tu genetické faktory, vliv prostředí. Ale i když geny nebo prostředí hrají významnou roli v rozvoji nemoci, nedá se podle nich předpovědět, kdo onemocní a kdo ne. Důležitá je také raná vazba s blízkým člověkem, nejčastěji matkou. Když se dítě cítí bezpečně v tomto vztahu, cítí se potom bezpečněji i ve svém životě a lépe se mu daří zvládat úzkostné situace a stres.

Podívejte se, faktorem, který zvyšuje riziko onemocnění, je u dítěte i příliš velký tlak na výkon. Představte si, že chce vyhovět nárokům nastaveným tak vysoko, že nemůže uspět. Musí se vyrovnat se selháním. Pocity viny a nízké sebevědomí začne řešit právě přes vztah k jídlu. Ne náhodou mezi rizikové faktory pro vznik anorexie patří i perfekcionalismus a orientace na výkon. Perfekcionalismus může být někdy prospěšný, ne ale u hladovění a diet.

Hodně z toho, co říkáte, zní, jako byste mluvila o závislosti.

Podobnost tu také je, a to na mnoha úrovních. Nejblíže jsou tomu ty diagnózy, kdy se lidé přejídají. Ukazuje se ale, že biochemické mechanismy závislosti existují i u mechanismu hladovění. Snižování váhy a hladovění se stane jedinou životní odměnou, která přináší zadostiučinění. Ostatní problémy se tím zdánlivě vyřeší, ale samozřejmě jen zdánlivě. A nejde jen o fyzické důsledky hladovění. Hodně nemocných spáchá sebevraždu, postupně ztrácejí kontakty s okolím, jsou úzkostní, řeší to alkoholem a léky. Kvalita života se zhoršuje.

Jak úspěšná je léčba?

Odhaduji to zhruba na čtyřicet až padesát procent. U mladších žen a dívek to bude o něco více, myslím do šedesáti procent. Šanci na vyléčení ovlivňuje například i rodinná anamnéza. Vídáme rodiny, kde jsou poruchami příjmu potravy postiženy i tři generace. Ochota léčit se je u dcery ovlivněná i tím, jak se s nemocí vyrovnává matka nebo babička.

Jak pomoci, když má člověk někoho takového v okolí?

To je nejčastější otázka, kterou dostávám, a je také nejtěžší. Důležité je, aby se začal léčit. Často si to lidé nechtějí přiznat, je to problém, za který se stydí, bojí se stigmatu a snaží se to vyřešit sami. Je to začarovaný kruh, který devastuje celou rodinu. Nemocní jsou velmi manipulativní. My řešíme nejen pacienty, pomáháme s pocity úzkosti a viny také jejich rodičům a blízkým. Rodina může velmi pomoci, například s motivací. Ono rozhodnutí léčit se bývá velmi labilní, dívka klidně během jednoho dne třikrát změní názor. Ne každý se však léčit chce, může se také stát, že naléhání okolí nemocného zažene ještě více do kouta.

Ukazuje se ale, že biochemické mechanismy závislosti existují i u mechanismu hladovění.

Přibývá nemocných?

Narůstají počty závažnějších nebo skrytých forem onemocnění. Máme hodně pacientů s reálnými nebo jen deklarovanými alergiemi na potraviny, s diabetem, depresí nebo poruchou osobnosti. Statistiky navíc nepodchycují vše, přibývá alternativních způsobů, jakými se to lidé snaží léčit. Jsou lidé, kteří zkolabují, krátkodobě se léčí na interně, psychiatrickou léčbu už ale nenastoupí, ti se také nedostanou do statistik. Samostatná kapitola jsou sportovci, o těch také nevíme. Skrývají to často léta. V každém případě je potřeba léčby větší než její dostupnost.

I mozek potřebuje výživu. Pokud ji dlouhodobě nedostává, dochází v něm ke změnám.