Dva měsíce, které otřásly Slovenskem
Popravdě, smrt Jána Kuciaka tímto zaběhnutým systémem příliš neotřásla. Přesto se Slovensko změnilo, třeba v tom, jak se veřejnost dívá na práci novinářů. Když se v roce 2016 psalo o předražování akcí v souvislosti se slovenským předsednictvím v Radě EU, tehdejší premiér Robert Fico prohlásil, že „někteří novináři jsou špinavé protislovenské prostitutky“. Kdyby tuto větu zopakoval dneska, dav tisíců lidí, kteří už týden co týden demonstrují v ulicích slovenských měst, by nikdo neudržel. Z tolik nenáviděných novinářů, které politici co chvíli uráželi, jsou teď na Slovensku ti, za které se dav postaví. Ostatně už při prvních demonstracích nesli lidé transparent: Útok na novináře = útok na nás všechny.
On je vůbec zázrak, že naštvaní lidé v ulicích nevtrhli do Ficova paláce už v době, kdy mluvil o tom, že jde o předem připravený převrat a že jej diriguje v pozadí americký multimiliardář George Soros. „Robert Fico má nadpřirozené schopnosti, když vidí převrat a vidí jej jen on,“konstatoval například bývalý slovenský ústavní soudce a současný poradce na Ústavním soudu Alexander Bröstl v rozhovoru pro Denník N.
Fico je však dnes už minulostí. Po vraždě novináře rezignoval, stejně jako jeho asistentka Mária Trošková, tajemník bezpečnostní rady státu Viliam Jasaň, ministr vnitra Robert Kaliňák, ministr kultury Marek Maďarič, šéf elitní protikorupční policejní jednotky Robert Krajmer, policejní prezident Tibor Gašpar nebo dva týdny „nový“ministr vnitra Tomáš Drucker, který paradoxně odmítal odvolat právě policejního prezidenta a nakonec raději urychleně odešel sám. „Tibor Gašpar, který odmítal výzvy lidí v ulicích k rezignaci, se stal symbolem