Seděli za to, že se zastali jiných. To bývaly celebrity

Stakovou přesilou se pochopitelně bojovat nedá. Jestliže ve stejném čase v Ordinaci v růžové zahradě chystají veselku a Ohnivý kuře pro změnu počítá datum porodu, předpokládá se, že zítřejší televizní premiéra dokumentu Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných se před armádou novodobých seriálových celebrit uklidí do menšinového koutku.

Jenomže slovo celebrita je odvozené z latinské celebrate – oslavovat – a původně mělo označovat člověka, který ve společnosti dosáhl za své činy vysokého uznání. Což lidé, kteří před čtyřiceti lety nasazovali krk za jiné, méně známé či bezejmenné, rozhodně splňují. A nic na tom nemění ani fakt, že se po změně poměrů dostali až do školních osnov, čímž logicky pozbyli na atraktivitě; jako každý klasik.

Jan Ruml, Petr Uhl, Anna Šabatová, Dana Němcová... ano, z prvních minut může divák získat pocit, že často zmiňovaná jména disentu už mu nic nového nesdělí. Ale vyplatí se hned nepřepínat, přijdou totiž ještě jiné portréty.

Třeba Jakub Trojan, který konal pobožnost za Jana Palacha. Nebo již zesnulá Jarmila Bělíková, mezi chartisty tenkrát jedna z nejmladších a nejkrásnějších. Či Jan Litomiský, zatčený paradoxně na výroční schůzi JZD (čili jednotného zemědělského družstva – poznámka pro ty, kdo už znají pouze soukromé farmáře).

Anebo nakonec nad jiné otřesný příběh, jímž by „správný thriller“naopak rovnou začal: Zina Freundová byla v noci ve svém bytě přepadena a surově zbita příslušníky Státní bezpečnosti. „Byly i sexuální věci, ale o tom nechci mluvit,“popisuje věcně praktickou podobu operace Asanace, nutící hrozbami, vydíráním a násilím nepohodlné občany k vystěhování. Jak v dokumentu zazní, počítali s tím, že je mohou zavřít, ale nenapadlo je, že by je mohli i zabít.

Když člověk naslouchá Freundové, připadá mu současné tažení hvězdiček ohlašujících statečně, že jim kdosi pod stolem sáhl na koleno, jako dětská hra. VONS, spolek občanů založený 27. dubna 1978 a sledující i zveřejňující případy osob pronásledovaných z politických důvodů, si nehrál.

Snažil se využít zkušenosti, že na známé osobnosti si tajná policie přece jen netroufala tolik jako na lidi zcela neznámé, kteří byli bez mezinárodní mediální ochrany daleko zranitelnější. Takže slavnější se prostě zastali jiných, neviditelných; výbor za svou éru vydal 1 125 takových sdělení šířených zejména ve svobodném světě, o finanční a právní pomoci nemluvě.

A taky si to odnesl přesně podle úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Přesto poté, co byli první členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zatčeni, je okamžitě nahradila nová sestava riskující totéž.

Dokument rovněž připomíná, jak příbuzní pořizovali z procesu záznam, který se ve formě dokumentárního divadla hrál ve Francii nebo v Německu, a mezi vzpomínky na děti vystresované věčnými domovními prohlídkami vpašuje i pár kuriózních historek. Třeba o dopise s adresou Margaret Thatcherová, Downing Street 10, Londýn, který premiérku žádá, aby Britové přestali prodávat do komunistického Československa odposlouchávací zařízení, jež pak zdejší režim instaluje do bytů svých odpůrců.

Nic proti současným populárním tvářím, které tak laskavě křtí mláďata v zoo a mohly by dotčeně namítnout, že na lidská práva už přece dneska máme ombudsmana, Amnesty International, svobodná média.

To čistě jenom pro pořádek, aby se vědělo, že skutečné celebrity nejsou promlčeny ani po čtyřiceti letech. Tak dlouho snad ani Ordinace nevydrží.