Nejprve přísaha a pak vlakem na frontu
Kanony před sto lety prolomily na italské řece Piavě cestu útočícím pěšákům c. a k. regimentů k poslední ofenzivě habsburské monarchie. Byli mezi nimi též vojáci z Čech a Prahy.
Piava, Monte Asolone anebo Planina sedmi obcí, i v těchto místech bojovali v roce 1918 vojáci pražské 21. pražské zeměbranecké divize, 8. a 28. střeleckého pluku, kteří na frontu vyrazili z kasáren na Pohořelci či ve Vršovicích.
Pár měsíců před koncem Velké války na italské frontě za urputné boje zaplatili vojáci z Prahy vysokou cenu. „6. a 7. střelecký pluk 21. divize byl téměř vybit, divize se ocitla v kritickém bodě svých sil,“napsal v hlášení velitel jednotky podmaršálek Alois Podhajský, později československý armádní generál.
Metropole českého království měla mimořádné postavení nejen jako ekonomické či kulturní centrum země, ale také i jako vojenská garnizona se svými kasárnami v Karlíně, Vršovicích, Brusce, Pohořelci, Smíchově, na Josefském náměstí (náměstí Republiky) a dalšími armádními zařízeními.
V době nebývale dlouhého míru od pruské okupace Prahy od léta 1866 do výstřelů v Sarajevu v červnu 1914 si Pražané užívali spíše reprezentativní funkci armády, bez hudební produkce oblíbených plukovních kapel se neobešla snad žádná pořádná slavnost a promenáda.
Důstojnická kasina pražských regimentů zdobili také nejurozenější členové habsburského rodu, kteří si zde odbývali povinnou vojnu. Jako plukovník u 36. c. a k. pěšího pluku do českého hlavního města nastoupil v roce 1878 službu korunní princ Rudolf, nešťastný syn císaře Františka Josefa I.
O deset let později se na Hradě ubytoval další „odvedenec“, major František Ferdinand d´Este, důstojník c. a k. 102. pěšího pluku „Baron von Catty“, následník trůnu a pozdější pán na Konopišti. V nedalekém Brandýse nad Labem na počátku 20. století sloužil u 14. c. a k. pluku dragounů jako nadporučík poslední císař Karel I.
Z POHOŘELCE DO ZÁKOPŮ
Mírové časy skončily v horkém létě roku 1914 i pro posádku v českém hlavním městě. Pražský VIII. sbor začal mobilizovat v červenci 1914. Štábní důstojníci ze sborového velitelství na Malostranském náměstí ze sejfů vyjmuli složky s operačními plány označenými „R“a „B“.
Ty řešily úlohy pro případ války proti Rusku a na Balkáně, do pražských kasáren zatím rukovali branci. „Přes počáteční zmatky kvůli nedostatku výzbroje a problémy s ubytováním proběhla mobilizace řádně, kázeň byla bezvadná,“poznamenal si do svého deníku podmaršálek Alois Podhajský.
Pražské publikum si v sobotu 1. srpna 1914 užilo na Mariánských hradbách první z dlouhé řady armádních ceremonií, slavnostní přísahu 8. c. a k. pěšího pluku z kasáren na Pohořelci. Už druhý den „osmáci“nasedali do ešalonů a v nákladních vagonech přes Tábor a Vídeň zamířili na srbskou frontu. „Čeští vojáci šli do války bez nadšení, jen s pocitem plnění občanské povinnosti. Jásat nebylo nad čím, ale je nutno dodat, že závazek své přísahy většina českých vojáků v poli splnila,“uvedl historik Josef Fučík.
AFÉRA PRAŽSKÝCH DĚTÍ
Další z proslulých pražských jednotek, 28. c. a k. pěší pluk, přezdívaný Pražské děti, vyrazil naopak na ruskou frontu. Tady o Velikonocích 1915 došlo k proslulé aféře, přechodu části regimentu přes ruské linie do zajetí. Podle pozdější legionářské legendy Pražáci zběhli s vlajícím praporem a plukovní hudbou.
„Mezi vojáky byli nepochybně i ti, kteří se vzdali bez odporu. Spíše než o ideové pohnutky zde hrálo roli naprosté fyzické vyčerpání,“uvedl historik Jaroslav Čada. Podle dokumentů rakouské III. armády ztráty padlých, raněných a zajatých z pluku dosáhly asi 900 mužů, tedy okolo 70 procent původního stavu.
Vrchní velení 28. pluk potupně rozpustilo, jenže to nebyl konec Pražských dětí. XI. prapor pluku byl vyslán na italskou frontu do sektoru Dornberg – Stanjel. Zde se i později v bojích na řece Soči pod velením oblíbeného hejtmana Alexandra von Hellyho, pražského rodáka, vyznamenal a byl zcela rehabilitován.
Otázka zbíhaní do ruského, srbského či italského zajetí a vstup některých vojáků do legií patřily už v té době k ostře sledovaným problémům.
„Taková jednání při početní velikosti rakouské armády a dobrého chování většiny českých jednotek nelze zevšeobecňovat. Vždyť větší než skutečné škody těchto malých zrad byl jejich ohlas,“uvedl renomovaný rakouský vojenský historik Oskar Regele v jedné ze svých studií.
Přebíhání fronty mělo další rozměr. „Ne každý zběhl, aby vstoupil do legií. Následky zběhnutí však pocítila ihned celá divize. Přeběhlík prozradil vždy vše, co věděl, a ihned následovala palba na naše pozice, která si vyžádala stovky obětí českých lidí,“napsal o tom po válce v roce 1920 zmíněný Podhajský, tehdy zemský velitel československé armády na Moravě, v raportu ministru obrany Otakaru Husákovi.
ŠPITÁL I POPRAVIŠTĚ
Praha v letech velké války sloužila nejen jako posádkové město, ale také jako lazaretní místo, kam vlaky během čtyř válečných let svezly desítky tisíc raněných a nemocných. Fungovaly zde také další armádní úřady, třeba obávaný vojenský soud a garnizonní vězení na Hradčanech, známé třeba z Osudů dobrého vojáka Švejka.
Vojenská justice předvedla velké divadlo například na cvičišti v Motole na jaře 1915. Krátce předtím vojín benešovského 102. pluku Josef Kudrna, otec sedmi dětí, odmítl odchod na frontu. Přitom došlo v posádce k výtržnostem. Kudrna měl smůlu, jako jediný z buřičů dostal trest smrti.
Na motolské pláni tehdy nastoupili „benešováci“ze 102. pluku spolu s pražskými vojáky do slavnostního čtverce. Eskorta poté vyvedla Kudrnu, provedla ho uličkou vojáků a připoutala k popravčímu kůlu. Poté popravčí četa vypálila smrtící salvu.
MIMOŘÁDNÍ PRAŽŠTÍ VOJÁCI
Pražský odvodní revír byl mimořádný také svými branci, na povinnou službu zde byli odváděni mimo jiné i všeobecně známí politici, žurnalisté či spisovatelé. Z albrechtských kasáren na Smíchově na srbskou frontu na Drině odjel například desátník a pozdější důstojnický zástupce Egon Erwin Kisch.
Karlínská kasárna poznal neméně známý spisovatel Jaroslav Hašek. „Byl povolán před odvodní komisi a přidělen k první náhradní rotě 91. pluku do Českých Budějovic. Pokud si však někdo myslel, že před komisí dělal Švejka a vydával se za blba, mýlí se,“popsal Haškovu vojenskou anabázi jeho životopisec Radko Pytlík.
Odchod k posádce do Budějovic a na frontu se pokusil oddálit tvůrce Švejka pobytem ve vinohradské nemocnici, diagnóza zněla epistaxe, krvácení z nosu a bolest hlavy. Cestu k regimentu oddálil o dva týdny. Poslední hodiny v Praze v únoru 1915 strávil v hospodě U Brejšků „Povykoval, že nás postřílí,“vzpomínal na rozlučku Josef Lada, tehdy Haškův bytný. S 28. plukem poznal důvěrně kasárna také proslulý básník Stanislav Kostka Neumann, toho válečné osudy s Pražskými dětmi zavály nejprve do maďarského Segedínu. „Čeští vojáci si zde chválili dobré srdce a lásku Maďarek,“zavzpomínal Neuman v knize Válčení civilistovo.
Podle Neumanovy ženy Boženy si jako vzpomínku na zdejší dámy odnesl „suvenýr“, pohlavní nemoc. Z Maďarska se pozdější čítankový básník Neuman přes několik dalších zastávek dostal až na albánskou frontu. Odtud se vrátil do Prahy na podzim 1918.