POMOC! ZAPOMÍNÁME PSÁT

Tak na rovinu. Kdy jste naposledy psali rukou? Delší text, perem na papír, ne na počítači nebo mobilu. Píšeme ručně čím dál méně. A přiznejme si to, přestáváme umět psát.

MF DNES - - TÉMA DNES - TEXT SCARLETT WILKOVÁ FOTO SHUTTERSTOCK

Proč má psát rukou, když časem stejně bude psát jen na klávesnici? „Jako češtinářka jsem se s tímto názorem setkala u několika rodičů, zejména když jsem upozornila, že písmo jejich dítěte je nečitelné, ledabylé. Objevil se i názor, že psaní rukou bychom už na škole neměli vůbec vyžadovat a že klasické písmo je těžký přežitek,“říká učitelka Markéta Illová, členka asociace češtinářů. Podobnou zkušenost mají i další učitelé.

Pryč je doba, kdy rodiče stáli nad dětmi, které zaujatě ryly propiskou do papíru, a vedli řeči typu: Umět psát je základ, když se to nenaučíš, můžeš pást krávy.

Nemluvíme teď o krasopisu, o úhledně namalovaných řadách písmenek stejné velikosti a sklonu, jaké známe z dopisů a deníků našich prababiček a pradědů. My přestáváme psát jakkoli, třeba i neúhledně.

Nedávno jsem si uvědomila, že když si dělám rukou poznámky, nejsem schopna je sama po sobě přečíst. Protože je píšu tak rychle, až jsou k ničemu. Jsem totiž zvyklá psát rychle. Na počítači, na mobilu. Tluču do nich, až písmenka přeskakují jedno druhé. Je to superrychlá jízda.

Jenže ručně to tak rychle nejde. Takže mě to rozčiluje, znervózňuje. Psaní propiskou se mi tedy nějak dostalo do škatulky s názvem „pomalá činnost představující ztracený čas“. Vlastně ani ručně nemám co psát. Někdy si nanejvýš dělám poznámky, když s někým telefonuju. Zbytečně, to jsou totiž ty zápisky, které pak po sobě nepřečtu. Takže jsem si všechno začala raději nahrávat. Tužka leží nevyužita na stole. Možná bych se, kdybych byla rodičem dítka školou povinného, taky pouštěla s učiteli do diskuse typu: Nebožátko malé, k čemu to bude potřebovat, když už se rukou téměř nepíše?

JE TO PŘEŽITEK?

„Dělal jsem rozhovor s novinářkou, která vedla řeči ve smyslu, že psaní je přežitek. Pak nastala krásná situace, přestal jí fungovat diktafon. Jak ráda se chopila pera,“vypráví Jan Jeřábek, zakladatel České grafologické komory. V poslední době se často setkává s dotazy a úvahami, zda klasické psaní rukou neztrácí v počítačové době svou pozici naprosto nezbytné dovednosti. Pokračuje: „Nepokládejme otázku tak, zda psát na počítači, nebo rukou. Nesnažme se vybrat si to, či ono, ale přemýšlejme, jak to udělat, aby se tyto dva způsoby psaní vhodně doplňovaly. Otázka by měla znít: V jaké situaci je lepší psát na počítači a v jaké rukou?“

Ta otázka teď opravdu zní čím dál častěji. Diskuse se například odehrávala na stránkách asociace češtinářů. Přesněji šlo o to, zda psát maturitní písemky ručně, nebo na počítači. Ano, tak daleko debata pokročila. Mezi učiteli se najdou zastánci toho, že právě k maturitním písemkám by klávesnice seděla lépe, protože studenti někdy zbytečně ztrácejí body za malé pravopisné chyby, které by při psaní na počítači odstranil textový editor. Konzervativněji založení pedagogové se při této představě hroutí. To maturant nemusí být schopen napsat rukou bez chyb souvislý text a potřebuje k tomu techniku? Strašné, ne? Další snaha o ulejvání, nic jiného.

Učitel Zdeněk Sotolář, který publikoval názor přiklánějící se k psaní písemek na počítači, má jasno: „Žádné ulejvání. Kdyby se maturitní práce psala pomocí textového editoru s přístupem k online slovníkům, spoustu malicherností bychom vůbec nemuseli řešit. Zatímco my jsme ještě psali dopisy, koresponďáky, básně a povídky rukou, kolik reálných textů vzniká mimo textové editory dnes? Snad seznam nákupu, vzkaz typu přijdu v šest a právě maturitní písemka. Texty zcela soukromé a text důležitý, rozhodující o zdárném ukončení maturitního studia. Jaký to má smysl? Má ještě ruční psaní takový význam? Jakou roli hraje v profilu absolventa schopnost napsat dvě stě padesát slov ručně?“

Dodává, že na to, aby pedagogové zjistili, zda student má základní znalosti pravopisu, měli čtyři roky studia českého jazyka. Maturitní zkouška je podle něj vyšší stupeň, kdy by měl student prokázat schopnost formulovat myšlenky, projevit názor, a ne především malovat písmenka a přemýšlet nad každou nástrahou pravopisu.

Ostatně ve školách ve Finsku bylo před několika lety zavedeno, že si žáci můžou vybírat, jestli chtějí úlohy psát ručně, nebo na klávesnici. Plynulé a rychlé psaní na klávesnici tam už bylo povýšeno na stejný stupeň významu, jaký dřív měla ve školách výuka psaní rukou.

BABIČKY PSALY KRÁSNĚ

Přesto se ráda probírám starými dopisy, deníky, různými úhledně napsanými texty, které vznikly v dobách, kdy umět krásně psát bylo otázkou prestiže i společenského úspěchu. Mám ráda recepty napsané mou babičkou, která na papír skládala neuvěřitelně malá, všechna úplně stejná písmenka, ze kterých je vidět, že ve chvíli, kdy psala, měla čas.

Mám zapsaná vyprávění starých lidí, kteří prožili podivuhodné životy, a když jsem si s nimi povídala, trvali na tom, že mi část svých vzpomínek sepíší. Já jim říkala: Ale nedělejte si s tím práci, raději mi to povídejte, nahrajeme to, tak to bude rychlejší a pohodlnější. Jenže oni chtěli psát. Rukou. Psali rádi, bylo to pro ně přirozené. Všechny ty zápisky jsou podobné: úhledné, skvěle čitelné, prostě krásné.

Tak konec nostalgie, raději to celé ještě víc rozebereme s grafologem Janem Jeřábkem. Takže otázka zní: Má vůbec ruční psaní v této době nějaké místo, nebo se řítí do propadliště dějin? Je třeba učit psát děti rukou? Trvat na tom, aby psaly hezky, čitelně?

„Protože se mě na to lidé často ptají, sestavil jsem několik důvodů, proč je, a podle mého názoru i dál bude, psaní rukou důležité,“říká Jeřábek. „Zaprvé představuje mezigenerační kontakt. Všechny dějinné záznamy, historické dokumenty jsou psány ručně. Když nebudeme umět psát, nebudeme je umět číst. Neporozumíme jim. Nebudeme mít na co navazovat, což vede jedině k vykořenění. Další význam ručního psaní je význam právní. Podpis je jedinečná značka. Každé důležité rozhodnutí stvrzujeme

podpisem. Zatím nebyl ničím nahrazen. Ani nevím, čím by mohl být nahrazen. Šroubovicí DNA? Otiskem palce? Další důvod je možný krach technologií. Každý někdy zažil ztrátu dat z počítače. Tak si představme, co by se dělo při přírodní katastrofě nebo velkém válečném konfliktu. Jak se budeme dorozumívat? Opravdu si někdo myslí, že by za takové situace fungoval internet, sociální sítě? Kontakty přes počítač jsou to první, co by se ve válce přerušilo.“

A další důvod podle Jana Jeřábka: „Ruční psaní má velký vliv na kvalitu učení. Lidé, kteří si například na přednáškách dělají poznámky ručně, si víc pamatují. Když píší rukou, nezachytí veškerý obsah, takže text musí strukturovat, vybírat z něj podstatné. Přemýšlejí při tom, a tudíž jim v paměti snáz zůstane to, co je důležité. Vlastně se učí už při psaní. Podle vědecké studie z Harvardu je ruční psaní srovnatelné s hrou na hudební nástroj. U ručního psaní se taky propojují mozková centra, rozvíjí se kreativita a emoční inteligence. Při psaní na klávesnici se mozková centra takovým způsobem nepropojují. Nezapojujeme při něm emoce.“

Na mnoha univerzitách už proběhl stejný pokus. Profesoři požádali studenty, aby si část z nich přednášku zapisovala ručně a část na laptopu. Experimenty probíhaly dlouhodobě, opakovaně. Následovala různá porovnávání, kteří studenti si víc pamatují, kteří problém lépe pochopili, kteří o látce umějí lépe mluvit. Pokaždé z toho vyšli lépe ti, kteří si dělali poznámky ručně, byť oni sami měli pocit, že tomu tak nemůže

být. Připadalo jim, že takzvaně nestíhají, že jim mnoho podstatného kvůli pomalému psaní uniklo.

NO TAK TROCHU ŠKRÁBE

Zde jsou některé názory rodičů, které slyšeli pedagogové různých českých a moravských základních a středních škol. Ti, kteří je dodali, si přejí zůstat v anonymitě, protože zpochybnit názor rodiče jest nyní srovnatelné se škádlením kobry bosou nohou.

Otec žáka třetí třídy základní školy: „Kluk si umí od tří let sám zapnout televizi i tablet. Když mi nedávno klekl notebook, přišel na to, čím to je. Je mnohem chytřejší než my dva dohromady, paní učitelko. No tak trochu škrábe, no. Asi ho psaní nebaví. Protože je chytrý, přirozeně odhadl, že ho nebude potřebovat.“

Mail rodičů studentky druhého ročníku řediteli střední odborné školy: „Nesouhlasíme s tím, že studenti v hodinách nemohou využívat wi-fi a škola jim neposkytuje nepřetržité připojení k internetu. Internet je od toho, ať si tam člověk najde vše, co neví. Když nedostane možnost si to najít, tak je pak jasné, že má špatné známky.“

Matka žákyně čtvrté třídy základní školy: „Vůbec jsem netušila, že se děti dnes učí stejné zbytečnosti, jaké jsme se museli učit my. Vy tvrdíte, že dcera je nesoustředěná, že se to odráží na jejím písmu, že dělá chyby. Kolik toho tak v životě bude muset napsat? Naučte ji, ať nedělá ty chyby a nějaký takový základ. To přece stačí. Copak bude muset psát rukou? Co? Dopisy? Komu? I my si už ani nenecháváme vzkazy, co má kdo koupit nebo kdy přijde domů, ale posíláme si vše přes WhatsApp.“

Otec žáka páté třídy základní školy: „Kdybyste byli škola k něčemu, tak dostane každý žák už v první třídě tablet nebo laptop a bude pracovat na něm. Místo toho dáváte klukovi trojky a čtyřky za nesmysly, jako jsou nějaké chyby v češtině. Mluvit česky umí dobře. Že občas napíše hrubku? Kdyby měl ve škole kvalitní techniku odpovídající době, tak mu ty hrubky sama vychytá. Jenže to byste neměla vykázat co na práci, že. Dávat čtyřky je jednodušší, chápu.“

Tak zpátky mezi češtináře, bytosti nacházející se v pozici nezáviděníhodné. Opravdu nynější žáci mají potíže s psaním rukou, nejde jim, nebaví je a vyrůstají v prostředí, kde se nepovažuje za podstatné? Jsou jiní než generace jejich rodičů, která brala penál s tužkami a propiskami jako věc důležitou, a nikoli zbytečnou, jak je tomu dnes?

AŽ NÁM VYPNOU PROUD

„Rodina spolu komunikuje přes SMS, neposílají se pohlednice, babičkám se nepíší dopisy a pozdravy z výletů, přání se dají koupit s předtištěným textem, nemusíme nic psát, nic vymýšlet,“říká češtinářka Markéta Illová.

Dalším faktorem je podle ní silné preferování angličtiny, ze které pochází většina komunikačních zkratek. „Proč napsat kamarádce, co se děje, proč je smutná, co se stalo, jak ti můžu pomoci, když na to stačí zkratky WTF, OMG, LOL a další. V tom se opravdu odráží moc sociálních sítí. Na druhou stranu lze tohoto fenoménu využít při jasné a jednoznačné formulaci vět, omezené navíc počtem písmen, například na Twitteru. Každá doba nese klady a zápory a je potřebné využít ty pozitivní možnosti. Například je možnost psát písemnou práci na počítači, sdílet ji v cloudu s ostatními, kteří tak můžou pracovat v jednu chvíli společně, aniž by se museli scházet. Můžou se k dokumentu vrátit, upravit ho, doplnit a podobně.“

Psaní rukou označuje za vymoženost, o kterou bychom se neměli nechat ochudit: „Klasické psaní rukou je pro lidstvo nenahraditelné. Procvičování grafomotoriky, klasické vázané písmo a jeho nacvičování buduje v mozku spoje, které jsou velmi důležité pro myšlení, kreativitu a vývoj. Tak jako je důležitá fáze lezení ve vývoji batolete, tak je pro lidský mozek důležité uvolňování ruky, vázané písmo, psaní rukou, kreslení. Děti, které píší rukou, často kreslí, nemají problém s četbou, psaný text si lépe pamatují. Psaním rukou se aktivuje přes pět set svalů, procvičuje se a uvolňuje celá ruka včetně ramene. Ale především, až nám vypnou proud, budou nám ty tužky dobré.“

Zdá se, že psaní rukou se z běžné věci stává čímsi zajímavým, až elitářským. Objevují se kurzy terapeutického psaní, při nichž lidé pod vedením psychologa či terapeuta rukou sepisují své myšlenky, plány a tím se údajně zvyšuje jejich sebevědomí a výkonnost. Papírnictví jsou zavalena sešity, bloky, zápisníky, tužkami, propiskami a pery od nejlevnějších po velmi luxusní. Zřejmě je někdo kupuje, jinak by se jich tolik nevyrábělo.

„Prodej luxusních per u nás roste,“potvrzuje i Renata Unger, zastupující jednoho z největších světových výrobců psacích potřeb Pilot. „Ta nejdražší pera jsou ručně vyráběná přímo v Japonsku a práce na jednom z nich trvá i tři měsíce. Každé takové pero je jiné a nejdražší se prodává za více než tři sta tisíc korun. Češi si stále víc uvědomují, že určité příležitosti vyžadují tomu odpovídající psací potřebu. Jde například o podpisy důležitých smluv.“

Jinými slovy: ručně napsaná pozvánka na večírek naznačuje, že půjde o večírek značně zajímavější, než kdyby na něj přišla pozvánka mailem. Grafologové stále mají práci, protože nejedna firma při výběru uchazečů na důležité pozice žádá o posouzení jejich písma, tedy o odhad, jaký zájemce je, zda se na místo hodí.

Psaní rukou se ocitlo na křižovatce, ale možná mu to bude ku prospěchu. Stane se symbolem vzdělanosti, výjimečnosti. Bude to podobné jako v dávných dobách, kdy se říkalo: Jo, to je velký vzdělanec, podívejte, jak umí psát. Zatímco my ostatní budeme mlátit do klávesnic jako šílení.

PETRA KVITOVÁ tenistka, 28 let

ZDENKA PROCHÁZKOVÁ herečka, 92 let

LUCIE BÍLÁ zpěvačka, 52 let

NIKOL ŠTÍBROVÁ herečka, blogerka, 31 let

VLADIMÍR BENEŠ neurochirurg, 64 let

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.