Macronova monarchie

Uběhl rok od zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem. Stal se synonymem nového světa. Dojde však k opravdové revoluci, kterou od něj mnozí chtějí?

Ipo roce vyvolává Emmanuel Macron, ambiciózní mladý muž v čele Francie, velká očekávání. Říká se tomu Macronie. Doma i ve světě má mnoho stoupenců, odpůrci jsou zatím v defenzivě. Stále očekávají, že prezident přinese vládu revoluce. Mnozí mu přezdívají Jupiter: po bohu, jenž v římské mytologii vládl nebi i zemi. Co však Macron může skutečně změnit?

Za poslední rok prezident ovládl titulní stránky časopisů a stal se synonymem nového světa, v němž nebude již nic jako předtím. Jak se to zatím projevilo v zemi galského kohouta? Jak to vypadá v Evropě? A dokáže Macron dvěma polibky proměnit prezidenta Donalda Trumpa z ošklivé žabičky alespoň v okouzlující kachnu?

Revoluce na pochodu

Před rokem to připomínalo loupež. Rozhodnutí bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda nekandidovat opět do prezidentského úřadu vyvolalo vlnu, po níž následovaly další. Vlnobití na přelomu roku 2016–2017 odstavilo od moci socialisty i umírněnou pravici. Galaxie, která se rozzářila nad politickou scenerií Francie, nepřipomínala nic z toho, na co jsme byli zvyklí za posledních 30 let.

Na čele tohoto pohybu stanul devětatřicetiletý úředník a bývalý bankéř Emmanuel Macron, který využil příležitosti, aby se pokusil sám o změnu. To, co ve své knize nazval revoluce, uskutečňuje prostředky, v nichž kombinuje instituční autoritářství a silnou komunikační magii. Někdy to však vypadá spíše jako kontrarevoluce.

Politici z různých politických břehů se po založení jeho hnutí En Marche! (Na pochod!) dali do pohybu a smetli ty, co byť jen chvíli stáli opodál. Vítězství na počátku května loňského roku přivedlo k moci politika, jehož vize překračuje rámec páté republiky. Navzdory protestům vůči jeho reformám disponuje po červnových volbách stále luxusní většinou v parlamentu, jež uvádí zákony v platnost. V novém slovníku se tomu říká transformace.

Jaké jsou její dosavadní výsledky? Změnilo se něco kromě castingu? Jistě, v Macronově galaxii najdeme bývalé socialisty – Géralda Collomba, Jeana-Yvese Le Driana, Richarda Ferranda; republikány – Édouarda Philippeho, Bruno Le Mairea, Géralda Darmanina; i centristy – Françoise Bayroua, Marielle de Sarnez, Jeana-Louise Bourlangese. Většinu této vlny však tvoří zcela noví poslanci, neškolení a neokoukaní, již mají svůj klub Republiky na pochodu.

Základní změna je v zásadě ve formě. Zákony již nejsou schvalovány silově paragrafem 49–3 jako za premiéra Manuela Vallse, jenž se mimochodem k Macronii také přidal, ale formou tzv. ordonancí, urychleným řízením na úrovni dekretů.

Počet 312 z 577 poslanců stačí pohodlně na všechno, potíže mohou ústavně nastat pouze při reformě institucí.

Macronovská revoluce nezačala reformami společenskými, ale ekonomickými a sociálními. Prosazením nového zákoníku práce, modifikacemi sociálních plateb a daní (snížení zdanění firmám, zrušení plateb za bydlení, zrušení milionářské daně), pojištění a podpory v nezaměstnanosti. Konjunktura Macronovi nahrála ke snížení rozpočtového deficitu na 2,6 procenta i nezaměstnanosti, méně již v malém růstu (1,9 procenta) a ve stále vysokých odvodech povinných poplatků (47,6 procenta). Je to revoluce, která není zatím moc vidět.

Macronie nasadila všechny páky k tomu, aby „reforma každý týden“nevyvolala ve společnosti zděšení a paniku. Prezident je připraven ustoupit, „neobsazuje“, ale „obchází bunkry“. Při stávce železničářů proti reformě národního železničního dopravce SNCF se to ukázalo v televizi. Změna statutu se bude týkat jen nových zaměstnanců – Macronův dědeček byl přece „také u dráhy“.

Henri de Castries, předseda Institutu Montaigne, který vydal bilanční zprávu o „12 Jupiterových měsících“, soudí, že nejzávažnější reforma je ta strukturální, jež se však projeví později. S největším odporem se dosud setkala reforma univerzitní, označovaná za selektivní, zvláště ultralevicoví studenti touží po 50 letech po novém jaru 1968.

Macron má v sobě mnoho z politického populismu. Je to však populismus, když ve Štrasburku připomene, že „lid je rozhněván“, protože „vzdělanci zradili“? Je to skandál, když vyzve ve Francii katolíky, aby se „politicky angažovali“?

Politolog Dominique Moisi tvrdí, že Macron není hrozbou pro demokracii, naopak je jedním z posledních, kdo věří v sílu liberální demokracie.

Jaká je ale „síla autority demokracie“, o níž Macron mluví, když se politici nejen v Maďarsku a v Polsku rádi vyžívají ve vyvolávání zlých duchů? Byl to nakonec prezident Macron, kdo zrušil mimořádný stav tím, že ho... uvedl do legislativy.

Američané rádi slyší, když se z Evropy ozve nový hlas, kterému rozumějí: Macron umí anglicky, ale dokáže říct i to, co chtějí slyšet: Francie je zpátky! A v Sýrii to raketami předvedl názorně. Dokáže však probudit svými náměty i většinově kakofonní Evropu?

Někdy to vypadá, že Macron – znalý historie i filozofie – touží ve Francii po nové monarchii. Jeho poslanci jsou mu oddaní, lid stále doufá (42 procent) a léto ukáže, co zůstane z očekávané reformy institucí. Před rokem měl po 1. kole jako prezidentský kandidát pouze čtvrtinu voličů. A ty tři čtvrtiny tu stále zůstaly, stejně jako ti, kteří nevolili – a nezmizí ani s polibky nebo mediálním máváním kouzelných proutků.

Macron nasadil všechny páky, aby jeho „reforma každý týden“nevyvolala ve společnosti paniku.