ZNOJMO, VIDÍM TĚ DVOJMO
Osm a půl litru by vypil návštěvník festivalu, kdyby ochutnal každé víno. Obvykle bývá koštovací sklenička naplněna půl decilitrem vína. Organizátoři však vyslyšeli teskný pláč jater a snížili dávku na čtvrt decilitru. Přesto by se důsledná degustace mohl
Je potřeba zdůraznit, že velkopanské „Večer šohaj, ráno šohaj“je spíše teoretická úvaha. Mnohem častěji mají lidé blíže ke rčení „Večer šohaj, ráno mentální, fyzický a tu a tam i morální mrzák“. Minimálně tedy já. Je nasnadě, že degustace v plné šíři proběhnout nemohla. Pokud by proběhla, neproběhla by tato reportáž. Jediné, co by proběhlo, by byl můj pohřeb.
Při strategickém plánování festivalové trasy, kterou jsme hodlali ve skupině o čtyřech lidech ztéci, je velmi důležité neklást si příliš vysoké cíle. Zaměříme se jen na oblíbená vína, podezřelými vzorky nebudeme znečišťovat své chuťové pohárky a orgány činné v detoxikačním řízení těla, nejvíc ze všeho vypijeme vody a také budeme poctivě jíst. Díky tomu se vyhneme nepříjemnostem a staneme se (ne)vinnými ochutnávači, nikoliv nezkrotitelnými ovíněnými pijany bez kouska elegance a dobré pověsti. To jsme si slibovali.
Plán by tedy byl. To je hlavní. Nejedeme si pro úraz vnitřních orgánů, ale pro zážitek, nové vědomosti a hlavně pro chuťový ohňostroj.
Celý festival začínal v kulturním domě Nový Šaldorf, který se nachází uprostřed sklepní vesničky Modré sklepy. Zde proběhla výměna zakoupeného lístku za nezbytné propriety, jakou je například naprosto zásadní koštovací sklenička. Bez té není možné získat byť jen slzu vína. Každý si ji proto opatroval jako nejcennější poklad.
Dostat se ze Znojma do blízké obce nebyl díky důmyslné organizaci festivalu nejmenší problém. Po celou dobu mezi obcemi kyvadlově pendlovaly autobusy, které co čtvrt, později k večeru co půl hodiny nabízely možnost přesunout se na jiné stanoviště.
O co radostnější byli natěšení návštěvníci, kteří se do autobusu vrhali hlava nehlava, noha nenoha, loket neloket, o to zádumčivější výraz bylo možné spatřit na tváři řidiče autobusu. Měla jsem silný dojem, že si ten nebohý muž v duchu promítal veselé příběhy o čištění sedaček a podobné rozverné zážitky z minulých ročníků.
Nutno podotknout, že většina hostů festivalu si ke skleničce zakoupila převratný vynález skládající se z plastového držáku skleničky a šňůrek na jeho zavěšení. Díky tomuto revolučnímu nápadu se po Znojemsku potulovaly stovky lidí se skleničkami na krku. I to možná vedlo nohu řidiče autobusu ke klidu a jeho duši k mírné preventivní panice. Bylo mu jistě jasné, že pokud řízne zatáčku, řízne tím i půlku po střechu nacpaného autobusu. Takový střep v záňadří není zrovna vyhledávaný suvenýr.
Kromě skleničky jsme v registračním místě získali reklamní materiály, plátěné tašky na případný nákup a hlavně průvodce s katalogem vinařů a mapou. Každý zúčastněný sklípek byl vybaven pořadovým číslem, podle nějž jsme se v průvodci velmi snadno zorientovali, získali základní informace o provozovatelích, způsobu zpracování vína, specialitách a nabízených vínech k degustaci.
Hned u prvního sklepa jsme se díky průvodci dozvěděli, že „Kravák manželů Nápravových ročníku 2013 vyhodnotili degustátoři úrovně Master of Wine jako nejlepší ze všech šaldorfských Kraváků“. Jako degustátoři úrovně „Takové to domácí popíjení“jsme tedy hodlali prověřit důvěryhodnost kolegů úrovně Master of Wine a navíc zjistit, co to asi tak je ten Kravák.
Nápravovi ovšem svůj proslulý Kravák do degustační nabídky nezahrnuli. Ani významně zvednutým obočím se nám nepodařilo zjednat nápravu, museli jsme tedy vzít zavděk Rulandským šedým z roku 2016 a jen si přečíst, že se co se týče Kraváku, jde o „grand cru Sauvignon ze špičkové tratě Kraví hora“.
V POLEDNE VOŽRALEJ!
Rulandské bylo naštěstí dostatečně výtečné na to, abychom nedělali kravá(k)l a pokorně se přemístili k dalšímu sklípku, který nabízel „vína nejlepší kvality v atraktivní adjustáži“. Při odchodu jsme slušně a hlasitě pochválili adjustáž a odešli dříve, než se nás někdo stačil přeptat, co si pod tím pojmem představujeme.
Že nejsme jediní pochybní znalci, to jsem si mohla ověřit už v prvním sklípku. Potkali jsme tam muže, který se už v autobuse jedoucím teprve k registraci choval poněkud výstředně. Mé podezření, že jedná pod vlivem síly místních okolností, potvrdil krátký pohled na ženu sedící po jeho boku. Její výraz byl směsí opovržení, znechucení a nepochopení. Bylo nad slunce jasnější, že to je manželka, která pro manželův zápal pro věc nemá potřebné pochopení.
À propos – zápal! Dvacátý první duben, stejně jako jeho bratr dvacátý druhý duben, byly dny velmi teplé. Byly to jedny z nejkrásnějších červencových dnů, co jsem takhle ke konci dubna zažila. Tváře zúčastněných proto nežhnuly jen láskou k vinnému moku, ale i popáleninami prvního stupně.
Jistě si dovedete představit, jak spalující může být kombinace horkého počasí a studeného vína. Obzvláště když si pro víno zajdete do podzemí, kde je deset stupňů. Jelikož moravské sklípky ještě stále nejsou vybaveny výtahy, po vyšplhání dlouhých schodišť a následném teplotním šoku někteří jedinci vypadali, jako by právě prožívali divoké vnitřní drama, jehož výsledek je nejasný.
Podobné drama prožívaly i dámy, které v naprostém rozporu s dietním plánem byly poučeny, že chtějí-li víkend přežít bez ztráty důstojnosti, musí hodně jíst. Stoly plné chlebů s domácí paštikou nebo sádlem, stejně jako prase, jehož majitel použil špatně nejznámější moravské slovo „rožni“, a místo aby rozsvítil, naprosto nekompromisně ubohého sudokopytníka otáčel na rožni, byly jasnou známkou, že dneska to na Caesar salát se zálivkou nevypadá.
Ještě jsme ani nedokončili prohlídku a degustaci půlky šaldorfských sklepů, když se k nám znovu připojil starý dobrý známý z autobusu. Víno vychutnával jako velký znalec. Skleničku labužnicky otáčel tak dlouho, dokud mi nepolil celé rameno. Pak nosem dramaticky nasál vzduch a otočil do sebe zbytek obsahu skleničky takovou rychlostí, že kdyby mu do ní někdo omylem nalil slunečnicový olej, byl by to snad ani nezjistil.
Na důkaz spokojenosti s buketem i chutí spokojeně zařval: „To je tak krásné, být v poledne vožralej! Když nemůžeš, přidej víc!“a odvrávoral k dalšímu sklípku.
Takový přístup si výborná místní vína rozhodně nezasloužila. My jsme se proto spořádaně vypravili pro vzorky Hibernalu, Tramínu červeného, Rulandského bílého, pro mě doposud neznámého Kerneru a podobných odrůd v polosladké variantě. Že jde o vína příliš sladká pro pravého chlapáka, nás citlivě upozornil jeden z vinařů slovy mířenými k našemu kamarádovi: „Tož ty piješ takové sladké cumle?!“
TO KOUPÍM TATÍNKOVI
Nezbylo nám než opustit cumle a pokusit se přijít na chuť suchým odrůdám. Ideální příležitost jsme objevili ve sklepě Vinařství rodiny Vojtkovy, kde jsme měli příležitost ochutnat archivní kousky suchých vín. Po zjištění, že jedna archivní lahev se prodává za stovku, jsme zajásali. Kamarád se láskyplně přivinul k lahvi obalené černou vinařskou plísní. „Chápeš, že je to dvacet let staré víno? Není to báječné? To koupím tatínkovi!“rozplýval se. Překonala jsem pokušení zamávat mu před očima svou občankou, aby viděl, jak taky může vypadat báječný archivní skvost. Ještě by mě koupil tatínkovi.
Natěšeni překvapivým setkáním s výborným, a přesto levným archivním vínem jsme získali odvahu vydat se do vod nepoznaných. Tedy přesněji do vín nepoznaných. Když nám u stánku Vinařství Hanzel nabídli unikátní příležitost ochutnat oranžové víno, neváhali jsme. Nezastavil nás ani fakt, že byla tato ochutnávka zpoplatněna. Takovou specialitku jsme si nemohli nechat ujít!
Vinaři nám vysvětlili, že oranžové víno vzniká procesem typickým pro zpracování červeného vína, ale za použití vína bílého. Jeho výroba je jakýmsi protikladem výroby růžového vína, které vzniká z modrých hroznů jejich krátkou macerací, tedy jakýmsi luhováním bobulí v alkoholu vzniklém zkvašením hroznů.
U oranžového vína se používají bílé hrozny a jejich bobule leží na slupkách naopak dlouho. Víno, které jsme ochutnali, nebylo filtrované, obsahovalo hroznové slupky. Další výhodou oranžového vína je, že není sířené, dá se tedy hovořit o biokvalitě. Ačkoliv je tato technologie v podstatě nejstarší, nejsou oranžová vína příliš známá.
Myslím, že jsem přišla na to, proč tomu tak je. Po ochutnání oranžového vína se mi totiž sevřely nohy v pěst, zuly boty a odřel hrtan. Řeknu vám, k takové specialitě jsem zatím tedy skutečně nedozrála. Vzhledem k obviňujícím pohledům, které na obsluhu vrhali i další amatérští degustátoři, jsem nabyla dojmu, že nás nezralých bude víc.
NEREZ VERSUS SUD
I přes poněkud nečekaný zážitek s oranžovým vínem mohu s radostí, úctou a vřelými pozdravy na jižní Moravu konstatovat, že moravská vína jsou jedním z národních pokladů. Ačkoliv počet ochutnaných vzorků jistě mírně přesáhl zdravotnické doporučené normy, stále jsem byla schopna rozlišit chuť jednotlivých odrůd, rozeznat rozdíly mezi stejnými víny vyrobenými v jiných letech a pochopit, že je skutečně znát, je-li víno skladováno v sudech, či v nerezu.
Jednou z nabízených doprovodných aktivit byl souboj nerez versus sud dvou vinařství Lahofer a Hanzel, který probíhal ve Chvalovicích, tedy na konci trasy. Návštěvníci měli možnost degustovat víno ve čtyřech podobách – dub, nerez, akát, cuvée.
Kromě tohoto doprovodného programu jsme měli ve Chvalovicích unikátní možnost znovu narazit na degustátora z autobusu. Chvilku potom, co nám pohledný vinař z vinařství Partilia vysvětlil, že kdo je i druhý den festivalu v kondici, je v podstatě nesmrtelný, jsme degustátora objevili venku zlomeného jak vzduchovka. Úzkostlivě si střežil svou skleničku, ale bylo zřejmé, že mu pomalu docházejí životy. Jeho žena a zbytek doprovodu se už ani nepokoušeli předstírat, že je jeho osud zajímá. Prostě se jen zvedli a odešli.
V tu chvíli se ze sklípku vypotáceli dva bratři dvojčata. „Ty brďo, oni se tam pořád baví jenom o víně!“svěřoval se jeden druhému. „To je ale v pořádku, brácho. To jenom my se o něm nebavíme!“uvedl věci na pravou míru ten druhý. A měl pravdu! Byli spolu s borcem, co přepálil start, jediní, kteří byli evidentně vyvedeni vínem z rovnováhy.
Souboj nerez versus sud zdaleka nebyl jediným organizovaným programem festivalu. V Novém Šaldorfu jsme měli možnost zaposlouchat se do tónů lidových písní v podání cimbálovky nebo si prohlédnout pískovcový sklep. V Hnanicích bylo možné si prohlédnout sklep z roku 1667, v Šatově do protiútoku proti čistě vinné akci vyšel šatovský minipivovar.
CHATTEAU BOLEHLAV
Kromě něj do útoku vyrazil i místní harmonikář. Ve chvíli, kdy teplota vzduchu mířila k bodu, který by vytáhl želvu z krunýře, zaveleli jsme k odpočinku v chládku restaurace. Už z dálky jsme slyšeli, že toto místo bylo vyšperkováno hudebníkem ozbrojeným harmonikou. A skutečně! Harmonikář ve vyblýskaných botách značky Prestige statečně preludoval lidové písně.
Jelikož jeho stanoviště bylo u dveří, vedro se ho nejspíš také pokusilo zneškodnit. Kromě toho, že harmonie harmoniky zběsile kroutily lalůčky uší hostů restaurace, což jsme přikládali doplňování tekutin z lahve s červeným vínem, celé vystoupení skončilo katastrofou. Zachovalé prestige nevydržely a pod harmonikářem začala vznikat modrobílá hromádka gumy. Čert ví, jestli to bylo vedrem, věkem nebo měly ty boty hudební sluch. V hudebníkovi zjištění, že se s ním loučí oblíbená obuv, vyvolalo smutek.
Putování jsme anarchisticky zakončili na stanovišti číslo jedna, ve znojemském Znovíně. Shodli jsme se tam, že jsme celou sobotu proputovali prakticky střízliví. Evidentně jsme tedy nepodcenili radu pít hlavně vodu a dostatečně jíst. O kvalitě místních vín hovoří i to, že nikoho nic nebolelo ani následující den. Zjevně do nabídky tedy nebylo zařazeno ani jedno víno značky Chatteau Headache neboli Chatteau Bolehlav.
Ještě jednu báječnou funkci měl perfektně připravený průvodce festivalem. Uprostřed byly dva kupony na sto korun, které jsme mohli využít k nákupu vybraného vína. Kupony nám sice nestačily, v neděli jsme totiž krabicemi vína doplnili volná místa v kufru auta, a těch bylo dost, rozhodně jsme však odjížděli s pocitem, že vidět překrásné, náladou až téměř středomořské Znojmo plné rozkvetlých sakur, ochutnat skvělá vína a nedopadnout jako nebožák z autobusu stálo za to.
Znojmo a okolí, neviděla jsem tě sice dvojmo, ale viděla jsem tě moc ráda. A jestli dovolíš, pak doufám v brzkou shledanou!